Mapa

Města a obce na Šumavě

Adámky (Abdank)
Zaniklá víska na úpatí hory Hvězda se poprvé připomíná v roce 1530. Patřila tehdy k rychtě Kapličky a tvořilo ji pět dvorů. Stejný počet domů zde stál i na počátku 20. století. Největší statek měl 24 hektarů a od konce třicetileté války na něm hospodařil rod Zannerů. Majitelé ostatních usedlostí měli polí méně a většinou pracovali v loučovických papírnách. Ve třicátých letech minulého století zde žilo 35 obyvatel, všichni německé národnosti. Obec byla vysídlena v srpnu a říjnu 1946. Zdejší zděné patrové stavby byly zbořeny v r. 1959. 

Albrechtice (Albrechtsried)
Obec východně od Sušice, někdy zvanou Albrechtec, založil ve 12. století král Vladislav II. Její kostel vysvětil králův syn Albrecht, biskup solnohradský a po něm dostala lokalita jméno. Kostel Panny Marie a svatých apoštolů Petra a Pavla se dochoval v raně gotické podobě z první poloviny 13. století s románskými prvky. Je to jedna z nejstarších gotických památek na českém území. V 15. století byla přistavěna sakristie a zaklenut chór, v roce 1779 byla dokončena mariánská kaple a severní předsíň. V ní se zachoval původní zajímavě profilovaný portál z doby kolem roku 1240, který vedl do lodi ze severní strany. Současný vchod v západní stěně pochází z doby přístavby kaple. Dalším zajímavým prvkem je sdružené okno v závěru presbytáře. Při restaurování kostela v roce 1958 se našly gotické malby z 13. a 15. století.
Usedlost č.p. 40 je zapsána jako nemovitá památka. V roce 1911 stálo v Albrechticích 41 domů a žilo zde 264 obyvatel, z toho 38 se hlásilo k českému jazyku. Na vrchu Sedlo (902 m, 1,5 kilometru jižně) je rozsáhlé halštatsko-laténské (keltské) hradiště z doby kolem poloviny 1. tisíciletí př. n. l., druhé nejvyšší u nás, později využívané Slovany ve střední době hradištní. Zachovány zůstaly mohutné, až 10 metrů vysoké valy, obklopující areál o rozměrech 400 × 130 m.

Alžbětín, 725 m (Elisenthal)
Místní část Železné Rudy na hranici Čech a Bavorska, poprvé v pramenech zmiňovaná v roce 1569. Dostala jméno podle Alžbětiny (Eliščiny) skelné hutě, která vyráběla tabulové sklo a zrcadla a bývala svého druhu jediná v Rakousku-Uhersku. Alžběta (1758-1825) byla dcerou slavného skláře Jana Jiřího Hafenbrädela, kterému patřily sklářské hutě v okolí a celý statek Železná Ruda. Poslední velkou šumavskou sklárnu provozoval v Alžbětíně v polovině 19. století sklář Petr Ziegler, který vyráběl lité tabule a zaměstnával kolem čtyř stovek lidí. Sklárna produkovala i skleněné tašky, určené pro nádraží v Rakousku-Uhersku a Německu. V letech 1905-6 tento rozsáhlý podnik zanikl. Až do roku 1926 zůstala v provozu brusírna a leštírna skla.V Alžbětíně stojí nádraží, které je dodnes raritou. Bylo slavnostně otevřeno v roce 1877 za účasti rakouského císaře a bavorského krále. Přesně v polovině budovy symetrické koncepce se dvěma dvoupatrovými stavbami na křídlech a spojovací částí vede česko-německá hranice. Její polohu vyznačuje i pruh dlaždic ve středu odbavovací haly. V roce 1953 bylo nádraží Železná Ruda-Alžbětín na hranici mezi západním a východním blokem zrušeno, česká osobní pokladna zazděna, byly postaveny zátarasy. Až po roce 1989 se opět mohlo otevřít veřejnosti. Po rekonstrukci začalo sloužit v červnu 1991. V budově je umístěné velké informační centrum pro turisty.

Annín, 525 m (Annathal)
Obec vznikla kolem sklárny, kterou koncem 18. století obnovil kašperskohorský purkmistr Augustin Müller na místě původní, jejíž huť byla vyhašena v roce 1755. Pojmenoval ji podle své manželky Anny (Annathal - Annín). Při svém otevření vyráběla křišťálové sklo a páteříky. V roce 1803 se stal majitelem sklárny Jakub Wimmer, který zastavil výrobu pateříků a podnik pronajal Janu Václavu Fürlingerovi, který produkoval hlavně duté a zelené tabulové sklo. V roce 1808 získal huť Pavel Meyr, který za znovuobjevení způsobu výroby rubínového skla dostal medaili od císaře Františka II. Pod Meyrovým vedením sklárna prosperovala až do roku 1817, kdy se dostala do ekonomických potíží a byla uzavřena. O dvacet let později provoz obnovil Jan Lötz, který nechal postavit novou brusírnu a zavedl výrobu dutého křišťálu. Po něm huť řídili bratři Blochové, kteří vsadili na produkci zrcadel. Ve sklárně působil zřejmě i slavný malíř Jan Zachariáš Quast, který pracoval také pro sklárnu v Lenoře. Ve druhé polovině 19. století podnik pod vedením J. E. Schmida (od roku 1863) vyráběl jako první v Rakousku-Uhersku růžové sklo, čiré i barevné křišťálové sklo nejvyšší kvality. Schmid postavil jednu z nejmodernějších a největších skláren v Čechách, její součástí byla i brusírna na kombinovaný parní a vodní pohon. Podnikatel vyráběl skla jednoduchých tvarů, zdobená benátskými hutními technikami, která se exportovala hlavně do Anglie. Podnikatel postavil pro své zaměstnance v Anníně několik domů, mostem spojil obec se silnicí na Kašperské Hory, vybudoval hotel pro turisty, telefonní síť i hydroelektrárnu. Po Schmidově smrti v roce 1910 zavedl jeho zeť František Novotný jako první v Rakousku-Uhersku technologii chemického leštění křišťálového skla. Byla zahájena výroba broušeného a leštěného olovnatého křišťálu, z něhož byly vyráběny tradiční annínské poháry a pohárky. V roce 1934 se zde poprvé v ČSR začalo sklo tavit elektricky. Sklárnu v té době radikálně zmodernizoval nový majitel - podnikatel ing. Karl Schell z Dlouhé Vsi. V té době podnik vyrobil několik kusů funkčních skleněných houslí. Po roce 1945 v Anníně fungovala pouze brusírna olovnatého skla. Sklárna je chráněnou technickou památkou. V roce 1993 se majitelem sklárny stala firma Antonín Rückl a synové. V roce 2003 vlastní výrobu ukončila a provoz se snaží zachránit místní skláři.
V Anníně fungovala i úspěšná papírna, založená v roce 1835. V obci je novogotická kaple z druhé poloviny 19. století s hrobkou sklářské rodiny Schmidů z roku 1886. V roce 1960 zde byl otevřen první autokemp v tehdejší ČSSR. V Anníně byla postavena jedna z prvních hydroelektráren v Čechách. U sklárny je velká líheň pstruhů.

Antýgl, 950 m (Antigelhof)
Bývalý královácký dvorec na břehu Vydry z počátku 16. století, založený J. Fuchsem. Jméno dostal zřejmě podle malé sklárny, zvané Horní Otygl, která nedaleko odtud pod vrchem Sokol v letech 1523-1815 vyráběla tzv. pateříky (růžencové korálky) a duté sklo. Huť měla jednu pánev - Ein Tiegel - z čehož vznikl název dvorce. Dvorec, u kterého se dodnes nepodařilo najít žádné stopy po sklářské huti, si udržel své královácké výsady do roku 1849. Pak fungoval jako zemědělská usedlost a hostinec pro turisty. V roce 1965 začal sloužit jako zázemí pro přilehlý kemp. Areál Antýglu dnes tvoří skupina roubených i zděných stavení z 18. století s polovalbovými střechami krytými šindelem a se štíty s vyřezávaným bedněním. Jsou to jednak vlastní chalupy, dále podružský domek, kaple a stodola. V okolí Antýglu se odehrává román Karla Klostermanna V ráji šumavském.

Arnoštov (Ernstbrunn)
Ves přibližně šest kilometrů východně od Volar, založená společně se sklárnou roku 1808 a pojmenovaná podle ředitele krumlovského panství Ernsta Meyera. Sklárna pracovala do roku 1945. Roku 1918 byla zřízena 19 kilometrů dlouhá železnice k polesí pod Knížecím stolcem pro zpracování polomů, která fungovala do roku 1963. Její zbytky jsou dosud v terénu patrné. Roku 1910 zde stálo 21 domů a žilo 318 obyvatel, kteří se téměř bez výjimky hlásili k němčině.

Blažejovice (Plahetschlag)
Ves asi sedm kilometrů jihozápadně od Prachatic připomínaná v roce 1393 jako Blasestift. V 15. století se vedle české varianty jména objevuje také název Černý potok. V roce 1600, kdy ves patřila ke zbytinskému rychtářství, zde stálo šest usedlostí. V roce 1910 byla zcela německá a čítala 23 domů a 129 obyvatel.Usedlost č.p. 9 - šumavský dům s valbovým štítem - je zapsána do seznamu nemovitých památek. V blízkosti obce jsou patrné stopy Zlaté stezky.

Bohdašice (Budaschitz)
Ves ležící 5,5 kilometru jižně od Sušice je připomínána poprvé v roce 1394. V roce 1911 zde stálo 41 domů, v nichž žilo 246 výhradně německy mluvících obyvatel.

Borová Lada, 886 m (Ferchenhaid, Jägerhäuser) www.borova-lada.cz
Bývalá významná obec na soutoku Černého potoka, Vydřího potoka a Malé Vltavy byla založena v polovině 18. století. První osadníci přicházeli do této lokality ze sousedních obcí vimperského panství a okolních zrušených sklářských hutí. Už v roce 1721 zde František Adam Schwarzenberk založil knížecí revír a o tři roky později postavil loveckou chatu - místo dostalo název Jägerhäuser - Lovecké domky. V roce 1750 začal majitel vimperského panství zakládat dominikální obce a jednou z nich byla i dnešní Borová Lada. V roce 1780 zde žily tři rodiny, do roku 1790 přibylo dalších pět domů. V roce 1855 měla obec, v té době už zvaná Ferchenhaid, 26 chalup a 230 obyvatel, fungoval malý hamr, mlýn a pily. Na začátku 80. let 19. století zde založil A. W. Eibner velkou továrnu na zápalky, která fungovala až do roku 1902. Do roku 1911 se obec rozrostla na 38 domů s 326 obyvateli, z nichž jen devět uvedlo češtinu jako svůj obcovací jazyk. K obci patřily osady Paseka, Šindlov, Zelená Hora, Svinná Lada, Pravětínská Lada a Nový Svět. Jen v průmyslové osadě Paseka (Holzschlag) fungovalo několik brusíren, hamrů a pil, které poháněly vody Zhůřského a Slatinného potoka. V roce 1930 byly v obci dva obchody s pečivem, dva obchody se smíšeným zbožím a tři hospody. Prosperovala zde pila i mlýn, hamr či výrobna kolomazi. Svůj německý název si obec zachovala až do roku 1945, poté byla přejmenována na Břízu. Podle návrhu vikáře Jana Paterka z Malovic, který přeložil ze staroněmčiny slovo Ferchen jako borovice, byla lokalita v únoru 1948 přejmenována na Borová Lada. Dochovalo se zde několik typicky šumavských chalup. Bohužel nezůstala zděná kaplička Povýšení svatého Kříže (sv. Anny), která stávala za obcí u lesa směrem k Horní Vltavici. Měla vysokou zděnou zvoničku a prolamovaný štít. Od ní vedly malé kapličky křížové cesty. Tato památka byla v roce 1956 zbourána, ale v roce 2006 byla obnovena a znovu vysvěcena kaplička i čtrnáct zastavení křížové cesty.
Z parkoviště v obci vychází okružní naučná stezka"Les".

Branišov, 799 m (Brandschau)
Obec nedaleko Zdíkova, zvaná dříve též Brančov nebo Branšov, poprvé zmiňovaná v historických pramenech v roce 1315. Před 1. světovou válkou zde ve 40 domech žilo 333 obyvatel českého jazyka. Současnou zajímavostí je místní ekologická farma s plemenným stádem skotského náhorního skotu (Highland).

Brčálník, 870 m (Frischwinkel)
Rozlehlé údolí s prameništěm horní Úhlavy mezi svahy Můstku, Pancíře, Špičáku a Svarohu s několika samotami a chatami. V sedmdesátých letech minulého století zde byl vybudován rekreační komplex Svazu družstevních rolníků, dnes hotely Fanda a Jana. Zastávka ČSD (810 m). Směrem ke Špičáku stojí starý statek - Zoo farma Brčálník č. 27 s hostincem. Nedaleko železniční zastávky Hojsova Stráž-Brčálník jsou v terénu znatelné základy několika budov - bývalého skautského střediska Dakota. Na cestě k chatě Rudolfovna stojí umrlčí prkno skauta Šedého Vlka. Chata Rudolfovna dostala své jméno v polovině minulého století podle svého obyvatele - lesního pana Rudolfa. Před vjezdem do špičáckého tunelu stával rozáhlý Stornův dvorec - Storngut.

Březí (Birkau)
Ves, dnes součást obce Čachrov, je v historických pramenech doložená poprvé v roce 1379. V roce 1910 zde stálo 23 domů a žilo 157 lidí, z nichž se 119 přihlásilo k českému jazyku. Kaple z 19. století je obdélná s trojbokým závěrem a zvoničkou na střeše.

Březová Lada, 880 m (Birkenhaid)
Zaniklá ves dvanáct kilometrů od Vimperka, poprvé zmiňovaná v pramenech v roce 1790, kdy zde stálo 14 domů. Před polovinou 19. století, kdy zde žilo již 138 obyvatel, byla nazývána též Schlemmerhütte nebo Betelhäuser. Bývala zde sklárna, v níž byly vyráběny skleněné perly do růženců. V roce 1911 dosáhl počet domů dvaceti, ale obyvatel ubylo na 107.

Buchingrův dvůr, 850 m (Buchingerhof)
Bývalá sklárna, dnes horská samota asi kilometr severně od Turnerovy chaty na Vydře. Dějiště románu Karla Klostermanna V ráji šumavském.

Buk (Buchen)
Ves pod Boubínem, doložená kolem roku 1400. V roce 1840 ji tvořilo 32 usedlostí s 204 obyvateli, do počátku 20. století se rozšířila na 45 domů a 303 obyvatel a byla téměř zcela česká. Alej vedoucí k obci Šumavské Hoštice zahrnuje 208 památných stromů.

Cudrovice (Zuderschlag)
Zaniklá obec asi pět kilometrů severovýchodně od Volar. Zmínka o ní pochází z roku 1456. V roce 1910 měla 140 německých obyvatel a tvořilo ji 20 domů. Kostel Zvěstování P. Marie byl postaven v letech 1849-1850. Byla to prostá venkovská stavba bez okras, nicméně opatřená varhanami z 18. století a třemi zvony. Zbořen byl v roce 1956. V roce 1993 zde byl upraven hřbitov a vysvěcen kříž.

Čábuze, 673 m
Osada na silnici mezi Vacovem a Kašperskými Horami, poprvé zmiňována v roce 1377. Dle sčítání obyvatel v roce 1910 zde žilo ve 42 domech 326 obyvatel českého jazyka. Osada je známá z textu lidové písně. Dochovaly se sejpy po rýžování zlata. Za pozornost stojí kamenný most ze 17. století přes Horský potok a kaple svatého Cyrila a Metoděje.

Čachrov, 716 m (Tschachrau)
Obec, v 16. a 17. století městečko, je v historických pramenech zmiňovaná poprvé v roce 1352. V letech 1380-90 byla postavena tvrz, ze které se zachovala mohutná hranolová věž s gotickými okny a portály - sídlo vladyckého rodu Kanických z Čachrova. Po roce 1740 byl přistavěn zámek, který vyhořel v roce 1933. Jeho zbytky byly odstraněny v padesátých letech. Zámek patřil rodině Fruweinů, později známému sokolskému činovníkovi dr. Bendovi. Před 1. světovou válkou zde stálo 47 domů. Ze 412 obyvatel uvedlo 368 češtinu jako svůj obcovací jazyk. Významnou památkou je gotický kostel svatého Václava z druhé poloviny 14. století, v lodi a presbytáři jsou nástěnné malby, vytvořené kolem roku 1360. V 18. století byl kostel přestavěn, věž pochází z roku 1804. Býval vybaven čtyřmi zvony. V obci stávaly ještě další sakrální stavby - hřbitovní kostel sv. Víta při cestě k Nemilkovu a dvě kaple - sv. Jana Nepomuckého (na louce pod Čachrovem) a sv. Prokopa. Obě byly však zrušeny císařem Josefem II., posléze prodány a pobořeny. V roce 1896 byla v lese postavena kaple sv. Anny.
Kromě kostela a tvrze je do seznamu nemovitých památek zapsána také usedlost č.p. 30.
V roce 1901 byla v Čachrově postavena první družstevní elektrárna v Rakousku-Uhersku, zařízená Františkem Křižíkem v budově bývalého mlýna. Do současnosti se nedochovaly žádné stopy po této technické památce. V okolí se těžila tuha. V obci byl už v roce 1427 založen jeden z nejstarších známých českých pivovarů. Až do roku 1943 zde pracoval parostrojní pivovar Bohumila Jermana s výstavem až 5000 hl 10° i 12° piva Světlozdroj.

Částkov
Víska jižně od Svojšic připomínaná prvně k roku 1404. V roce 1910 čítala osm domů a 53 obyvatel českého jazyka. Zachovala se zajímavá venkovská stavení s barokními štíty. Usedlost č.p. 7 je zapsána do seznamu nemovitých památek. Průčelí, obrácené do ulice, je členěno třemi nikami, mezi nimiž jsou umístěna malá okénka. Štít domu je bohatě vykrajovaný. V interiéru dochována kuchyň s pecí, vnitřní prostory jsou částečně sklenuté. V dnešní podobě pochází stavba z doby kolem r. 1800.

Častonice, 776 m (Castonitz)
Obec, ležící jihozápadně od Sušice, byla poprvé zmiňována v roce 1428. V roce 1910 zde stálo 13 domů a žilo 71 obyvatel, všichni českého jazyka. Roubené chalupy č.p. 2 a 9 pocházejí z 19. století.

Čeletice, 875 m (Scheletitz)
Obec, ležící západně od Sušice. Poprvé zmiňována v roce 1395. V roce 1910 zde stálo 10 domů a žilo 71 obyvatel, všichni českého jazyka.

Čeňkova Pila, 650 m (Vinzenzsäge)
Původně vodní pila, kterou nechal na soutoku Vydry a Křemelné postavit pražský obchodník Čeněk Bubeníček. Pila zpracovávala hlavně dřevo z lesních kalamit v letech 1863 a 1870, které bylo plaveno Vchynicko-tetovským kanálem. V létě 1867 pilu navštívil Bedřich Smetana, který zasadil v zahradě Bubeníčkovy vily dodnes stojící "Smetanův smrk". V padesátých letech 19. století byl na Čenkově Pile častým hostem malíř Josef Navrátil. V roce 1908 bylo zařízení pily modernizováno - tři vodní kola poháněla katry a obráběcí stroje. V roce 1912 byla pila přestavěna na vodní elektrárnu a vedením v délce 8,3 km byly napájeny elektřinou Kašperské Hory. Celé zařízení se zachovalou Francisovou turbinou je dnes národní technickou památkou. Horizontální turbina má výkon 125 koňských sil při 375 otáčkách za minutu. Pohání generátor Brown Boveri o výkonu 96 kW a napětí 3,2 kV. Do sítě dodává průměrně 500 000 kWh ročně. Je zde instalována stálá expozice o hydroenergetice na Šumavě, přístupná v květnu, červnu, září a říjnu ve středu a v sobotu, v červenci a srpnu denně mimo pondělí, vždy v 9:00, 11:00, 13:00 a 15:00.

Černá Lada, 960 m (Schwarzhaid)
Osada nedaleko Vimperka, v pramenech poprvé zmiňovaná v roce 1759, rostla jen pozvolna. V roce 1790 je zde uvedeno pouhých sedm domů, za dalších padesát let přibyl jen jeden a do roku 1910 další tři. Tehdy zde žilo 99 obyvatel německého jazyka.

Černá v Pošumaví, 728 m (Schwarzbach)
Původně se osada, donace kláštera ve Zlaté Koruně poprvé objevuje v pramenech v roce 1268, jmenovala se tehdy Na Černé řece. Náležela ke statku zvíkovského purkrabího Hrze, který ji toho roku daroval klášteru ve Zlaté Koruně. Později byla také majetkem panství v Českém Krumlově. V roce 1910 zde stálo 48 domů a žilo zde 635 obyvatel, většinou německého jazyka - 598.
V okolí se těžila tuha, zdejší doly patřily po několik desetiletí k největším producentům této suroviny na světě. První zprávy o těžbě v okolí pocházejí z šedesátých let 18. století. Doly v Černé byly otevřeny roku 1812. Dnes jsou zaplavené lipenskou přehradou. Tuha se používala nejen k výrobě tužek, ale také jako mazadla. Surovina se vyvážela i do Německa a Anglie.
Mezi významné památky patří bývalý pivovar, který pro Rožmberky postavil Jakub Krčín z Jelčan v roce 1568. Na místě dřevěné kaple z roku 1787 byl postaven v letech 1799-1800 kostel Neposkvrněného početí Panny Marie. V letech 1901-1904 byl upraven v pseudorománském stylu a byla přistavěna věž. K dalším památkovým objektům patří socha sv. Jana Nepomuckého a Boží muka u cesty nad obcí.
V lokalitě Hůrka (dnes poloostrov na břehu nádrže směrem na Horní Planou) byly při nižším stavu vody v osmdesátých letech minulého století objeveny stopy osídlení ze střední doby kamenné (cca 8300-5500 př. n. l.). Spolu s dalším lokalitami na Lipně představují první doklad osídlení horských území v této době. Výrazná ostrožna nad soutokem Ostřice s Vltavou byla využívána i v mladší a pozdní době kamenné.

Černý Kříž, 740 m (Schwarzes Kreuz)
Historie Černého Kříže se začala psát až v roce 1910, kdy zde bylo na kraji Mrtvého luhu vybudováno nové nádraží - styčná stanice na prodloužených tratích budějovicko-želnavské a volarsko-bavorské. Prodloužení a spojení tratí tak umožnilo dopravu mezi Čechy a Bavorskem. V blízkosti nádraží neležela žádná osada, a místo tak dostalo jméno podle šestimetrového dřevěného kříže, který stával nedaleko. Byl prý postaven na památku panského hajného, kterého zastřelil pytlák. Zastávka se jmenovala U černého kříže, v roce 1926 dostala oficiální název Černý Kříž. Původní kříž se dochoval až do šedesátých let minulého století. V roce 1997 byl zásluhou členů Stifterova pošumavského železničního spolku z Volar vztyčen na původním místě nový. U nádraží stával hostinec Antonína Ulmanna, který nabízel turistům osm postelí. Po roce 1948 zde bylo zřízeno pohraniční pásmo a zcela ustal turistický ruch. V roce 1951 byla v Novém Údolí přerušena železniční trať a doprava se zastavila. Dnes východiště naučné Medvědí stezky.
V Muzeu Šumavy v Kašperských Horách je dochováno rozměrné plátno Klať u Černého Kříže od malíře Josfa Krejsy.

Červená, 798 m (Rothsaifen)
Ves u Kašperských Hor na malém přítoku Losenice. Jméno dostala podle rudého zabarvení křemene s obsahem zlata, které se tady rýžovalo. První písemná zmínka o vsi, která bývala majetkem hradu Kašperk, pochází už z roku 1356. V roce 1856 byla v Červené postavena mešní kaple Panny Marie Pomocné, obdélná stavba s hranolovou věží s cibulovitou bání a s trojbokým uzávěrem s přistavěnou nižší sakristií. V té době měla ves přes dvě stovky obyvatel, školu a 22 domů. Do roku 1910 se rozrostla na 42 domů, ale obyvatel mnoho nepřibylo. Z 296 jich uvedlo němčinu jako svůj jazyk 295.

Červené Dřevo, 750 m (Rothenbaum)
Zaniklá osada ležící západně od Nýrska byla v pramenech poprvé zmíněna v roce 1600. Měla být postavena pro dělníky a patřila ke koutskému panství. Prvotní bylo německé jméno a vzniklo z označení pro dřín. Zdejší kostel Bolestné Matky boží nechal postavit v letech 1676-1680 Wolf Maxmilián Lammingen z Albenreuthu, známý Lomikar. Býval v něm poutní obraz Bolestné Matky boží. Na přelomu l9. a 20. století působil ve zdejší škole spisovatel a historik Královského hvozdu Josef Blau, jehož manželka byla sestrou sběratele chodských písní Jindřicha Jindřicha. V roce 1910 zde v 11 domech žilo 65 obyvatel, z nich jen jeden uvedl češtinu jako svou obcovací řeč.

Červené Dvorce, 488 m (Rothöfen)
Osada ležící dva kilometry jihozápadně od Sušice je v pramenech poprvé zmiňovaná v roce 1654. Před polovinou 19. století je uváděno 13 domů s 81 obyvatelem. Dále zde byl panský dvůr se sedmi dominikálními domy. V roce 1910 zde žilo 213 obyvatel v 20 domech. Ves byla vždy česká. V letech 1953-1968 zde žil hudební skladatel, dirigent, pedagog a publicista Jaroslav Křička (1882-1969). Jeho dílo sahá od symfonií a oper přes menší skladby a písně po hudbu k filmům (Cech panen Kutnohorských) a večerníčkům. Často sem zajížděli také Václav Talich, Jindřich Jindřich aj.

České Žleby, 940 m (České Trouby, Böhmisch Röhren, Rinnhäuser, Röhrenhäuser)
Obec nedaleko Volar byla založena na místě zvaném Žlaby, kudy kdysi vedla trasa Zlaté stezky. Jméno dostala podle vydlabaných žlabů, ze kterých tady pili soumaři. Týdně přešly přes Žlaby až dva tisíce soumarů s nákladem soli, vína, plátna, sladu, ryb či medu. Žlaby časem zanikly, ale na jejich místě byla v roce z nařízení knížete Jana Křišťana Eggenberka v roce 1709 založena nová osada. V obci byla postavena nejprve kaple, do níž byl přenesen oltář ze zrušeného kostela sv. Jana Křtitele z Horažďovic. Kostel Svaté Anny, prostá venkovská stavba orientovaná k severu s malou dřevěnou vížkou, byl postaven v roce 1789-1791 a zbořen v roce 1965. Předválečným hostům sloužil hotel Washington, zaniklý na konci čtyřicátých let. Zachovala se kamenná kašna v centru osady. V lese zvaném Na šancích zůstaly stopy opevnění z doby třicetileté války. Navzdory názvu obývali obec většinou Němci - označení Böhmisch se vztahovalo jen na její místní příslušnost k Čechám. V roce 1910 se z 890 obyvatel hlásilo k českému jazyku osm. České Žleby jsou rodištěm historika a národopisce Šumavy Rudolfa Kubitschka (1895-1945). V roce 1997 zde byl odhalen Památník obětem násilí 1938-1989. Nedaleko Českých Žlebů je turistický hraniční přechod Mlaka - Bischofsreuth. Stopy po Zlaté stezce jsou dodnes patrné u silnice k Soumarskému mostu. Severovýchodně od obce se zachoval tzv. "Radvanický systém" Zlaté stoky. V obci funguje informační středisko Národního parku Šumava, které nabízí zvláštní exponát - vycpaného losa, vysokého 170 cm. Zvíře srazilo v říjnu 2003 osobní auto na silnici mezi hraničním přechodem Guglwald a obcí Přední Výtoň na pravé straně Lipna, asi kilometr od hraničního přechodu.

Datelov, 625 m (Todlau)
Obec nedaleko Nýrska byla v pramenech poprvé zmiňována v roce 1379. V roce 1910 zde stálo 15 domů, všech 107 obyvatel se hlásilo k německému jazyku. V seznamu nemovitých památek je zapsána usedlost č.p. 15 - přízemní roubenka s předsazenou lomenicí, krytá šindelem. Uvnitř se dochovala černá kuchyně.

Děpoltice (642 m, Depoltowitze)
Místní část obce Dešenice je poprvé zmiňovaná v roce 1379. Gotizující kostel sv. Isidora z r. 1805 má věž s průčelím pobitým šindelem. Před 1. světovou válkou zde ve 29 domech žilo 199 lidí, všichni se hlásili k německému jazyku.

Debrník, 804m (Deffernik)
Zaniklá sklářská osada u Železné Rudy. Byla založena v roce 1774 Janem Jiřím Hafenbrädlem, který v Debrníku vyráběl zrcadlové sklo, jež úspěšně exportoval do Německa, Itálie či Španělska. Do roku 1785 se tato lokalita nazývala Komoří les. K roku 1840 je zde uváděno 14 roztroušených stavení s 82 obyvateli. Sklárna na Debrníku zanikla v roce 1889. V roce 1896 vyhořely tamní brusírny i leštírny skla a byly jen zčásti obnoveny. Přesto zde počátkem 20. století žilo 198 lidí, většinou německy hovořících (180). Výroba skla skončila definitivně v roce 1945. U sklárny vznikla postupně vesnice, nazvaná Debrník. Barokní patrový zámeček z roku 1779 s kaplí a osmibokou věžičkou tam nechala postavit dcera zakladatele Marie Alžběta Hafenbrädlová (po které byl pojmenován Alžbětín). Podle pověsti měla ze zámku vést podzemní chodba do bavorské Rudy. Zámeček býval sídlem hohenzollernské lesní správy. Od něho kdysi vedla kolem bývalého hostince Birglhäusl turistická cesta k šumavské atrakci - Velké jedli (Grosse Tanne), která byla cca 50 metrů vysoká a obvod kmene měla přes pět metrů (ještě v roce 1910). Na Debrníku stála také barokní kaple s výzdobou z hafenbrädlovských skláren. Za první republiky patřil zámeček rumunskému královskému rodu. Na konci druhé světové války v něm bydleli němečtí vojenští lékaři. Pak stavba sloužila jako lesnické učiliště i sídlo pohraniční stráže. Zámek byl zbořen v osmdesátých letech minulého století.
V roce 1996 byl v blízkém Ferdinandově údolí otevřen hraniční přechod pro pěší a pro cyklisty, místo se stalo vyhledávaným turistickým východiskem do Bavorska, především pro cestu na Falkenstein.

Děpoltice, 642 m (Depoltowitze)
Místní část obce Dešenice je poprvé zmiňovaná v roce 1379. Gotizující kostel sv. Isidora z r. 1805 má věž s průčelím pobitým šindelem. Před 1. světovou válkou zde ve 29 domech žilo 199 lidí, všichni se hlásili k německému jazyku.

Dešenice, 505 m (Deštnice, Deschenitz)
Městečko nedaleko Nýrska je poprvé připomínáno v roce 1272. Dochovala se kaple z roku 1467, přezdívaná Husitská. Významnou památkou je zámek, postavený v 18. století v barokním slohu Prokopem Krakovským z Kolovrat. Jeho jádrem je gotická tvrz ze 14. století, přestavěná na přelomu 16. a 17. století v renesanční zámek. Původní renesanční ráz stavby setřen nebyl. Ještě v první polovině 19. století stál neporušený, později sloužil jako pivovar, po 2. světové válce patřil Státnímu statku Dešenice. Při opravě v roce 1963 zanikly zbytky sgrafit na renesanční části a některé další architektonické prvky. Kostel svatého Mikuláše byl barokně přestavěn z původní gotické stavby, připomínané již v roce 1384. Na návsi stojí domy s polovalbovými střechami, zděné i s dřevěným bedněním štítů. Kromě zámku a kostela je do seznamu nemovitých památek zapsán dům č.p. 41, bývalá židovská škola. Dešenice bývaly centrem poměrně velkého panství. V 16. století jsou zmiňovány dvě krčmy, mlýn a poplužní dvůr. V roce 1757 byly připojeny k panství Bystřice, což se projevilo i na využívání zámku. Před 1. světovou válkou zde stálo 143 domů. Z 922 obyvatel se k německému jazyku hlásilo 916.

Dlouhá Ves, 470 m (Alt/Neu Langendorf)
Obec na pravém břehu Otavy, zmiňovaná již na konci 13. století. Od tohoto století vládli na tvrzi v osadě rytíři Dlouhovesští z Dlouhé Vsi, kteří odtud odešli v patnáctém století. V roce 1800 koupili obec a blízký statek Schwarzenberkové.
K rozvoji obce významnou měrou přispělo podnikání rodiny Schellů. V objektu bývalého hamru (dodnes stojícího) založil v osmdesátých letech 19. století Johannes Schell sirkařskou továrnu. V roce 1890 převzal továrnu Theodor Schell, který výrobu rozšířil o žaluzie, špejle a párátka a později i o cínové folie na uzávěry vinných lahví. Další majitel továrny ing. Karl Schell nechal postavit kanál od jezu na Otavě a zprovoznil turbinu, která výrobou elektrického proudu pokrývala nejen potřeby továrny, ale dodávala jej i dalším odběratelům. Přebytky elektřiny dovolily zřídit u továrny elektrickou tavicí věž. Sklo z této výroby se brousilo v Anníně. Na konci války spáchal při svém zatýkání továrník Schell sebevraždu.
Cennou památkou Dlouhé Vsi je původně gotický kostel svatého Filipa a Jakuba připomínaný již k roku 1368. Později byl barokně upraven, dřívější stavba je zachována ve zdivu. V objektu zůstala gotická kamenná křtitelnice. Mezi další památky patří kaple z přelomu 18. a 19. století a židovský hřbitov s barokními a klasicistními náhrobky. V obci stával barokní jednopatrový zámek se dvěma křídly z roku 1732, postavený na místě tvrze. V roce 1944 vyhořel a později byl zbořen. Část zámku, původní hospodářský dvůr ze 17. století, dodnes stojí. V osmdesátých letech minulého století byla zdemolována i zámecká kaple svatého Kříže z roku 1732, stavba ve tvaru elipsovité rotundy, která na konci sedmdesátých let sloužila jako skladiště JZD. Dochovaly se ale typické dvojdomky dřevařských dělníků, kteří sem přišli po dokončení Vchynicko-tetovského kanálu. Byty odděluje chodba, do ulice byly orientovány jizba a světnice, do dvora kuchyně a chlév. Ve štítech jsou kruhová okna. Řada zdejších usedlostí je zapsána do seznamu nemovitých památek (č.p. 4, 10, 12, 15, 17, 22, 50 a 81). Památkově chráněný je dále objekt lehkého pěchotního opevnění a také židovský hřbitov. V obci dříve žila silná židovská komunita, v polovině 19. století ji tvořilo 37 rodin. Po roce 1848 však židovští obyvatelé většinou odešli do měst a k roku 1930 se zde už neuvádí žádná osoba tohoto vyznání. Jejich domy byly soustředěny v části obce mezi návsí a katolickým kostelem. Řada z nich se dochovala po různých přestavbách dodnes. Stávala zde klasicistní synagoga, která však v roce 1937 vyhořela a byla zbourána. V roce 1910 zde žilo 1277 lidí, kteří obývali 167 domů. Pouze 23 obyvatel se hlásilo k českému jazyku.
Před obcí směrem k mostu do Volšov je u Otavy sejpové pole, dlouhé tři kilometry.

Dobrá na Šumavě, 767 m (Guthausen)
Osada se zastávkou a nákladištěm na železniční trati přes Nové Údolí do bavorského Haidmühle se původně jmenovala Guthausen. Byla založena nedaleko historické trasy Zlaté stezky. První zmínka pochází z roku 1816. Podle údajů z roku 1841 zde tehdy stálo v jedné řadě 35 stavení, v kterých žilo 280 obyvatel. Do roku 1910 se obec rozrostla na 60 domů a 615 lidí, kteří se všichni hlásili k německému jazyku. Obyvateli Dobré byli hlavně dřevaři, kteří káceli dřevo v okolních lesích a plavili je po Vltavě. Na začátku roku 1949 byla obec přejmenována na Dobrou na Šumavě. V roce 1995 byla vyhlášena památkovou rezervací, neboť se zde dochoval cenný soubor šumavských chalup se sedlovou střechou a pavláčkami v průčelí.

Dobrá Voda, 888 m (Gutwasser, Dobrawoda)
Osada je poprvé zmiňovaná roku 1602, kdy zde stála tvrz a poplužní dvůr Čejky z Olbramova. Statek mu byl zabaven po porážce stavovského povstání a připojen k prášilskému panství. Už v 11. století se podle nedoložených legend v těchto místech vybíralo mýtné a poplatky na tzv. březnické stezce. Podle legendy tehdy nedaleko žil a roku 1045 zemřel poustevník sv. Vintíř (Günther). Jemu je zasvěcená nejcennější památka - barokní kostel svatého Vintíře, postavený v roce 1706 na místě kaple z roku 1618. Kostel byl několikrát výrazně přestavěn v letech 1734, 1754 a 1777, kdy byla dokončena věž. Po druhé světové válce byly kostel a okolní osada velmi zdevastovány, dochovala se pouze socha sv. Vintíře z 15. století, dnes vystavená v sušickém Muzeu Šumavy. Opravený kostel byl otevřen až v roce 1995. Turistickou atrakcí je skleněný oltář od Vladěny Tesařové o rozměrech 4,5 x 3,2 metru. Vedle kostela stojí kaplička s pramenem údajně léčivé "dobré vody". Díky ní byla obec, která se snad podle vrchu Březník kdysi nazývala Březnice, pojmenována. V roce 1675 zde byly založeny malé lázně, fungující do roku 1860. V roce 1910 žilo ve zdejších 20 domech 156 obyvatel. Až na dva se všichni hlásili k německému jazyku. Před rokem 1989 bylo v obci středisko vojenského újezdu a celé rozsáhlé území bylo pro civilisty nepřístupné. V roce 1997 bylo v bývalém vojenském velitelství otevřeno Muzeum Šimona Adlera a informační středisko Správy NP Šumava. Židovský rabín, učenec a pedagog Šimon Alder se narodil v tomto domě v roce 1884 a o šedesát let později zemřel v nacistickém koncentračním táboře Osvětim.
Zhruba kilometr od Dobré Vody stojí v lese kaplička sv.Vintíře na místě, kde byla jeho poustevna. V kapličce byl k vidění obraz sv. Vintíře, který prý byl v minulosti několikrát odvezen, ale vždy se záhadně vrátil na své místo. Od roku 1993 tam visela kopie obrazu, ale byla ukradena.

Dolejší Krušec, 630 m (Unterkörnsaltz)
Původně středověká tvrz nedaleko Hartmanic, přestavěná na barokní zámeček. Tvoří jej třípatrová hranolová věž s cibulovou bání a dvěma křídly do pravého úhlu. Obytné křídlo je patrové s mansardovou střechou, nad prvním patrem jsou malované sluneční hodiny. Vchod zdobí desky se znaky rodu Schumanů a Vunšviců s letopočty 1714 a 1742. Hospodářské křídlo je rovněž patrové. Jsou na něm umístěny sluneční hodiny datované 1781. V 18. století byly přistavěny stáje a v letech 1832-1833 kaple. Na nádvoří je kašna s letopočtem 1742. Na svahu za obytnou částí stojí kaple sv. Jana Nepomuckého. Počátkem 20. století zde byla umístěna socha svatého Jana Nepomuckého, pravděpodobně vzácný model sochy z Karlova mostu od J. Brokoffa. Dnes je vystavena v Muzeu Šumavy v Kašperských Horách. Kaple má propadlý strop a zpustlé okolí. Před více než 200 lety zde byla nalezena mramorová deska s řeckým nápisem, předaná do sbírek Národního muzea v Praze. Pocházela patrně ze sbírek sběratele svob. pána Boh. Dan. Vunšvice. Od zámecké zahrady vede bezmála 300 let stará lipová alej. První zmínka o obci z r. 1336 používá české jméno vsi. Slovo krušec má staročeský původ a znamenalo mj. tvrdou sůl. Ještě během 14. století se vyskytuje i německý překlad Kernsalz, jadrná sůl. Název pocházel zřejmě od skladů krušcové soli při březnické stezce. V roce 1910 stálo v obci 19 stavení, o tři více než před 60 lety, avšak počet obyvatel klesl o osminu na 144. Až na sedm se všichni hlásili k němčině. Zdejší pivovar vařil jen asi 200 hl ročně a zanikl už kolem roku 1890.

Dolejší Těšov, 730 m (Unterteschau)
Osada tři kilometry východně od Mochova, poprvé připomínaná r. 1428. V roce 1910 zde stálo 20 domů a žilo 197 lidí, z nich se 49 hlásilo k českému jazyku. Zachoval se původně barokní zámek ze 17. století, v jeho přízemí byla roku 1746 zřízena kaple zasvěcená P. Marii. Raně barokní špýchar patřící k bývalému poplužnímu dvoru pochází z roku 1697. Nad jeho vchodem býval zazděn sdružený erb Koců z Dobrše a Janovských s letopočtem a iniciálami označujícími držitele vsi Václav Koce z Dobrše a Ludmily Kocové z Janovic. Po požáru v roce 1955 prošel objekt novodobou opravou.

Dolní Dvorce, 595 m (Unterhöffen)
Malá vesnička v údolí u Račího potoka nedaleko Kašperských Hor, poprvé zmiňovaná v roce 1548. Bývala majetkem hradu Kašperk a přívlastek Dolní získala podle své polohy pod hradem. V polovině 19. století zde žilo 140 lidí, v roce 1910 o 15 méně, v osmdesátých letech minulého století už jen pouhých 15. Obec byla téměř výhradně německojazyčná.

Dolní Hrádky, 820 m (Unter Schlösselwald)
Osada v těsném sousedství Srní, poprvé zmiňovaná v roce 1733. Stojí zde penzion Kamenný dům, původně myslivna schwarzenberských myslivců. Býval zde také statek Wurmbauerhof, kde žil rychtář Josef Klostermann, děd slavného spisovatele.

Dolní Staňkov, 507 m (Unter-Stankau)
Ves nad potokem Olšovkou tři kilometry jihozápadně od Sušice, prvně zmiňovaná údajně k roku 1045, jistě k roku 1331. V roce 1910 čítala devět domů, 88 obyvatel a byla zcela česká. Památkově chráněná kaple a usedlosti č.p. 7 a 8.

Dolní Vltavice, 720 m (Unter Wuldau)
První zmínka o Dolní Vltavici je z roku 1268. Původní osada byla založena královským zvíkovským purkrabím Hrzem, který ji roku 1268 daroval klášteru ve Zlaté Koruně. Původně se jmenovala podle svého zakladatele Hirzov, od 14. století převládlo pojmenování podle řeky Vltavy. Na náměstí stával pranýř z poloviny 16. století. V roce 1850 měla Dolní Vltavice 299 obyvatel, o 60 let později již 492, kteří žili v 57 domech (z nich se 489 hlásilo k německému jazyku). K roku 1970 zde žilo 31 obyvatel. V roce 1918 obec vyhořela, oheň zničil 16 stavení na návsi. Dominantou býval kostel svatého Linharta z roku 1325. Kostel byl několikrát přestavován, z gotické stavby se zachovalo zdivo věže a lodi a hlavní vchod. Loď i presbytář zdobily nástropní malby. Při stavbě přehradního jezera Lipno byl kostel rozbořen a místo zatopeno.

Drslavice (Drslawitz)
Ves západně od Prachatic je poprvé zmiňována k roku 1384. V roce 1910 zde stálo 43 domů, ve kterých žilo 238 obyvatel. Byla téměř zcela česká, jen tři lidé se hlásili k němčině. Stojí zde pozdně gotická tvrz. V 18. století byla změněna na sýpku. Současní majitelé se snaží objekt uvést do původního stavu.

Ferdinandovo údolí, 730 m (Ferdinandov, Ferdinadsthal)
Malebná cesta od Debrníku k bavorské hranici a turistickému přechodu. Jméno dostalo údolí podle skláře Ferdinanda Abela, který nechal postavit v letech 1834-35 v údolí potoka Grosse Doffernik sklárnu na výrobu zrcadel. Abelovská zrcadla se vyráběla v rozměrech až 250 x 120 cm a vynikala velkou kvalitou. Po založení sklárny v blízkém Alžbětíně ve čtyřicátých letech 19. století ale začal mít abelovský podnik potíže a v roce 1845 vyhlásil bankrot. Sklárny v Debrníku a Ferdinandově koupila Zuzana Lötzová, která Ferdinandov přestavěla na výrobu dutého skla. Od ní koupil sklárnu v roce 1852 Peter Ziegler a opět zavedl výrobu plochého skla. V místní zvonici údajně visel skleněný zvon se železným srdcem.

Filipova Huť, 1093 m (Phillippshütten)
bývalá osada sklářů byla založena v roce 1785 na trase obchodní stezky z Kašperských Hor do Pasova. V roce 1785 zde plavci dříví ze Schlosselwaldu Franz Denk a Franz Weber založili skelnou huť na duté sklo s jednou pecí. Jméno dostala podle majitele panství Filipa Kinského. Je to nejvýše položená osada Šumavy. Sklárna zanikla na konci 19. století, obživu pak místním zajišťovala těžba dřeva. V roce 1880 zde žilo 1620 obyvatel. Dodnes se zachovalo několik původních stavení. Nejzajímavějším je dům č. 16 - památkově chráněná roubená chalupa s nájezdem na půdu, který usnadňoval skládání sena. Význam a rozloha obce postupně slábly - zmizela například část zvaná Praislaite, rozkládající se směrem k Modravě. Od osady je krásný výhled na horu Rachel (Roklan).

Františkov, 960 m (Biertopf, Franzensthal)
Malá osada, patřící do katastru obce Nové Hutě u Churáňova, poprvé zmiňována v roce 1802. Už v 18. století byla jihovýchodně od Kvildy založena sklárna U pivního hrnce, která dostala jméno podle tvaru nedaleké skály, připomínající svým tvarem pivní sud. V roce 1802 nechal majitel panství hrabě František ze Sickingenu postavit v jejím sousedství novou huť a dal jí své jméno. V roce 1852 přibyla na popud hraběte Thuna-Hohensteina další. Lokalita dostala úřední název Františkov, i když místní jí dále říkali Biertopfhütte. Sklárny několikrát vyhořely a produkce na konci 19. století zcela zanikla. V roce 1890 koupil opuštěnou sklárnu vídeňský podnikatel Jakub Kraus, který v roce 1895 zahájil výrobu papíru. Prosperující papírna v dobách největší slávy zaměstnávala až 200 dělníků. V roce 1930 byla výroba papíru zastavena. Opuštěné stavby koupil v roce 1939 Oskar Knäbel z Volar, který zde hodlal vyrábět nábytek. Druhá světová válka ale změnila jeho plány - vznikl strojírenský podnik, produkující díly pro letadla messerchmidt. Současnou zajímavostí je památník převaděčům, kteří pomáhali lidem utíkat z bývalého komunistického Československa na Západ.

Frauenthal, 810 m
Zaniklé samoty kolem řeky Křemelné pod jejím soutokem s Prášilským potokem. Kdysi zde fungovaly mlýny, brusírny skla a pily. V terénu jsou dosud znatelné základy staveb a náhony.
Základem osady se stala usedlost, kterou v roce 1753 postavil stodůlecký sedlák Lenz. Statek pak několikrát změnil majitele, až jej v roce 1858 získal Isak Bloch z Hartmanic. Ten zde začal budovat prosperující průmyslové zázemí. V roce 1863 založil brusírnu a leštírnu zrcadlového skla. V roce 1872 byla postavena další brusírna s dílnou na fazetování hran velkých zrcadel. Skleněné tabule se odvážely do Hartmanic, kde se z nich zhotovovala zrcadla. Po zrcadlech byla velká poptávka, exportovala se mimo jiné do Ruska, Indie, Číny či Japonska. Proto byla v letech 1872-73 v sousedství stávajícího provozu postavena nová brusírna a leštírna, zvaná Velká továrna, a v roce 1882 přibyl další provoz, pojmenovaný Nové dílo. Brusírna a leštírna zrcadel byla uzavřena v roce 1932. O dvacet let později se Frauenthal stal součástí vojenského újezdu Dobrá Voda, budovy byly rozstříleny při vojenských cvičeních.

Frymburk, 708 (Frimburg)
Již v roce 1198 byl Frymburk, připomínaný jako Fritburk, strážným hradem nad vltavským brodem. K roku 1305 je zde zmiňováno vybírání mýta pro Rožmberky. Od roku 1379 je Frymburk městem, které v roce 1620 přešlo do majetku rodu Buquoyů a během třicetileté války bylo vypáleno Švédy. V roce 1856 Frymburk vyhořel, bylo zcela zničeno historické jádro a celkem zaniklo 54 domů. V roce 1910 zde stálo domů 156 a žilo v nich 1334 obyvatel a město té doby bylo zcela německojazyčné. Po napuštění lipenské přehrady v roce 1959 se okolí města radikálně změnilo a Frymburk se stal vyhledávaným rekreačním střediskem. Na jižní straně náměstí s parkem, které bylo "od nepaměti tržištěm při zemské stezce", stojí kostel svatého Bartoloměje, zmiňovaný roku 1270, který byl později přestavěn ve stylu pozdní gotiky. V roce 1648 Švédové vypálili kostel i faru. Po nutných opravách byl kostel opatřen raně barokním oltářem od Jana Woratha (1662). Kostel i fara vyhořely znovu v roce 1866. Opravy byly dokončeny příštího roku a v roce 1870 započala výstavba štíhlé věže, dnešní dominanty města. V parku na náměstí stojí pranýř s letopočtem 1651, kašna, mariánský sloup a reliéf Adalberta Stiftera. Ten sem často jezdil jako student i dospělý a zde také potkal svou velkou lásku Fanny Greiplovou, dceru zámožného obchodníka, jehož dům stál na náměstí na místě dnešního č.p. 74. Nenaplněný vztah k mladé dívce ovlivnil jeho život i tvorbu. Na vršku Marta nad Frymburkem stojí nově zrestaurovaná kaple z roku 1898 P. Marie Bolestné Vysoká Muka a křížová cesta k této kapli. Německý název kaple (Hohen Marter) dal kopci jméno Marterberg, z něhož vzniklo současné jméno české. Procesí se sem konala až do roku 1950, později byly kaple a křížová cesta stejně jako mnoho jiných božích muk zničeny hledači pokladů a vandaly. Po roce 1992 začaly pod záštitou obce a ve spolupráci s bývalými německými farníky opravy. Kaple i cesta byly znovu vysvěceny v roce 2000. Otvírá se odtud nejhezčí pohled na Frymburk.
V domě č. 8 se narodil prezident vídeňské akademie věd a rakouský ministr Baumgartner (1793-1865, ministrem obchodu a průmyslu v letech 1851-1855). Na škole je pamětní deska Jana Nepomuka Maxanta (1750-1836), který 56 let působil jako varhaník frymburského kostela. Zemědělský dvůr č.p. 1 je zapsán do seznamu nemovitých památek.
Frymburk a obec Lipno spojuje naučná stezka pro pěší i cyklisty, která je zaměřená na les, lesní hospodářství a ochranu lesa. Její součástí je zajímavá Alpská vyhlídka. Stezka začíná na parkovišti pod lyžařským střediskem Kramolín a končí nad Frymburkem. Na trase je turistický přístřešek a odpočívadlo se studánkou.

Gerlova Huť, 842 m (Gerlhütte)
Osada na cestě mezi Železnou Rudou a Javornou, založená před rokem 1600, která dostala jméno po zakladateli první zdejší sklářské hutě v roce 1693. V letech 1736-92 zde působila slavná sklářská rodina Hafenbrädlů. V roce 1793 huť koupil Jan Václav Adler a v letech 1837-52 měl podnik v pronájmu Ferdinand Abele. V roce 1865 huť vyhasla.

Gerlův dvůr, 850 m (Gerlhof)
Původně dvorec nad Javornou, od které k němu vedla cesta lemovaná stromořadím - tzv. Eliščina alej. U dvorce stávala malá vodní elektrárna.

Girglův dvůr (Girglhof)
Bývalý hospodářský statek na Špičáku s kapličkou a restaurací na turistické cestě vedoucí od Čertova jezera do Železné Rudy. Podle majitele se kdysi jmenovalo i Čertovo jezero - Girglsee. Kaplička sv. Antonína Paduánského se dvěma věžičkami se zachovala dodnes - v areálu bývalého JZD.

Gsenget
Dnes zaniklá osada, založená v roce 1772 za tehdejších majitelů panství Kinských nedaleko Prášil. Rostla jen pozvolna - čtyři domy v roce 1790, pět domů s 33 obyvateli v roce 1840 a šest domů s 30 lidmi v roce 1910. Všichni se hlásili k německému jazyku. Živili se hlavně zemědělstvím, o čemž dodnes svědčí kamenné tarasy na okolních loukách, které ohraničovaly malá políčka. Stával tam rozsáhlý hospodářský dvůr Frischhof. Nedaleko odtud je přechod pro pěší a cykloturisty (otevřený 1. 6.-15.11. ) Několik set metrů od něj směrem k Poledníku stojí v lese hraniční kámen z 18. století.

Hamry, 582 m (Hammern)
Obec Hamry byla založena v polovině 16. století (uváděno i 1429) a své jméno dostala podle hamru, který byl postaven současně se založením obce. V okolí se těžila a zpracovávala železná ruda. Bývala zde jedna z osmi králováckých rychet. Od 18. století až do padesátých let minulého století fungovala v Hamrech papírna na ručně klížený papír. Obec bývala dosti velká, vždyť v roce 1910 zde stálo 173 domů a žilo 1299 obyvatel (k českému jazyku se jich hlásilo 10). Před druhou světovou válkou dosáhl počet obyvatel 1450. Ještě turistický průvodce z roku 1921 uvádí, že zde "více mlýnů, brusíren skla a různých závodů průmyslových poskytuje obživu domácímu obyvatelstvu". Po roce 1948 se část obce ocitla v hraničním pásmu a řada usedlostí zanikla. Významnou památkou je kostel Bolestné Panny Marie z roku 1773, který po druhé světové válce postupně pustl. Počátkem devadesátých let minulého století byl díky darům německých starousedlíků zachráněn a opraven. Ke kostelu vede nově upravená křížová cesta kombinující několik původních kamenů a nové plastiky klatovského výtvarníka Gustava Fifky. V údolí pod Černým jezerem stojí budova přečerpávací hydroelektrárny. S Černým jezerem je spojena dvoukilometrovým potrubím se spádem 280 m. V době energetické špičky voda proudící z jezera roztáčí turbinu, v noci je voda zase čerpána zpátky do jezera. V prvním zařízení tohoto druhu v republice dodnes funguje turbina o výkonu 1,5 MW, vyrobená plzeňskou Škodovkou. Nad obcí stojí památný strom - buk lesní (250 let) a kaplička, nově postavená v roce 1993 na základech původní.

Hartmanice, 712 m (Hartmanizc) www.hartmanice.cz
Hornická osada, ležící pod horou Hamižná, je v historických pramenech zmiňována už v roce 1315. Hartmanice tehdy byly celním místem pro břevnovský klášter na stezce z Bavorska do Čech. Stezka pro soumary byla založena v roce 1029 a sloužila hlavně pro dopravu soli. Po roce 1340 se v okolí (vrch Hamižná) začalo těžit zlato. Zlaté doly v Hartmanicích byly před rokem 1340 zastaveny Petru z Rožmberka, který je pak na tři roky pronajal pražským měšťanům. Výrazné zbytky po dolovací činnosti se dají ještě dnes najít na svahu Hamižné, západně od silnice z Hartmanic do Dobré Vody. Roku 1607 propůjčil Rudolf II. městečku vlastní městský znak a právo pečetit zeleným voskem. V 15. a 16. století patřily Hartmanice k panství Velhartice, později (v letech 1603-1848) přešly do majetku Sušice. Během třicetileté války byly několikrát vypleněny a obec zpustla. Až v mírových časech počet obyvatel díky osídlování ze Švábska opět stoupal. Z památek je třeba zmínit kostel svaté Kateřiny z přelomu 14. a 15. století, který byl barokně přestavěn. Nedaleko stávala socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1731, na začátku šedesátých let minulého století ale byla zničena vojáky. Cenný je kamenný dům č.p. 37 na náměstí s pavláčkou ve štítu a starou pecí v černé kuchyni. Necelá stovka zdejších domů poskytovala v roce 1910 přístřeší 784 lidem, většinou německého jazyka. V Hartmanicích žila silná židovská komunita. Kolem roku 1890 čítala více jak 100 lidí, tedy zhruba 13 % zdejšího obyvatelstva. Ještě před stavbou synagogy zde pravděpodobně fungovala židovská modlitebna. Z devadesátých let 19. století je doložena jednotřídní židovská škola (snad v domě v jihovýchodním sousedství synagogy). Zdejší synagoga z doby okolo roku 1883 se zachovala jako jedna z mála v oblasti Šumavy a Českého lesa, kde jich dříve stálo několik desítek. Po připojení k Německu na podzim 1938 byla změněna na truhlářskou dílnu a v tomto stavu zůstala i po roce 1945. Po vzniku nedalekého vojenského prostoru sloužila vojenskému velitelství jako sklad pneumatik. Stavba byla poškozena množstvím necitlivých stavebních zásahů. Z plánované demolice na konci osmdesátých let naštěstí sešlo. Chátrání ale pokračovalo i po roce 1989. Synagoga sice byla vrácena židovské obci, ta však na údržbu neměla prostředky a nabídla ji k prodeji. Majitel se změnil několikrát. Od roku 2002 ji opravuje občanské sdružení Památník Hartmanice, které v ní hodlá zřídit expozici dějin česko-německo-židovského soužití na Šumavě. Při silnici na Nové Městečko před odbočkou k Palvínu jsou již na katastru Kundratic sotva patrné zbytky židovského hřbitova zničeného v roce 1938. V okolí se dochovalo několik židovských hřbitovů. V okolí Hartmanic se z křemenné žíly dolovaly bílé a nažloutlé křemenné krystaly, které se na poutích nabízely jako svatojiřské diamanty.

Hlavňovice, 687 m (Hlawniowitz) www.posumavi.cz
Osada ležící západně od Sušice na území přírodního parku Kochánov. Poprvé je zmiňovaná v roce 1428, kdy ji Oldřich z Rožmberka prodal Menhartovi z Hradce. K roku 1910 zde bylo napočítáno 19 domů a 166 obyvatel, z nich jen devět se hlásilo k německému jazyku. Kostel sv. Jana Nepomuckého, postavený mezi lety 1799 a 1809, je skrovná stavba bez slohových zvláštností, orientovaná k jihu. Je tvořena obdélnou lodí a odsazeným pravoúhlým kněžištěm se zaoblenými rohy. V trojdílném průčelí stojí věž s jehlancovou střechou. Kostel je nově opraven. Malebnou skupinu s ním tvoří kaple sv. Vojtěcha z roku 1707 postavená na půdorysu mírně protáhlého šestiúhelníka. Patrový zámeček obdélného půdorysu s balkonem nad středním vchodem stojí na horní straně svažitého dvora, obklopeného hospodářskými budovami. Pochází původně z první poloviny 17. století. Byl klasicistně a novodobě upravován. Stojí v parku se starými stromy, v současnosti je však značně zchátralý. V prostoru dvora je nevelké obdélné stavení (č.p. 26) s hranolovou věží a ozdobnou větrnou korouhvičkou, snad původní zámecká kaple.

Hojsova Stráž, 890 m (Eisenstrass)
Bývalé sídlo jedné z rychet Královského hvozdu. Nejvýznamnější památkou obce, která vznikla v 16. století jako hornická osada, je klasicistní kostel Neposkvrněného početí Panny Marie (1824 - 26), který vznikl přestavbou starší kaple Panny Marie Růžencové z let 1760 - 61. Je tvořen obdélnou lodí, do jejíhož západního průčelí je začleněna hranolová věž s pravoúhlým presbytářem se sakristií na severní straně. Celé západní průčelí i s věží je pobité šindelem. Oltář je z původní kaple od dešenického mistra Jakuba Brandta z roku 1762. Památkově chráněná je též fara č.p. 1 z doby kolem první čtvrtiny 19. století. Na hřbitově jsou kříže z 18. století, vykované v místním hamru. Posledním jeho majitelem byl hamerník Ferdinand Denkschretz, který ještě v šedesátých letech pracoval v hamru v Městišti pod Pancířem a tradičním způsobem pálil v milíři uhlí. Jeho otec vystavoval výrobky hamru na Jubilejní výstavě v roce 1891 v Praze. V polovině 19. století se obec dělila na Horní se 43 domy a Dolní s 35 domy volně roztroušenými. K roku 1910 se zde uvádí 132 domů s 754 obyvateli, z nichž se 23 hlásilo k českému jazyku. V Hojsově Stráži fungoval také oblíbený pivovar, založený kolem roku 1850 zdejšími Králováky při dvoře č.p. 41 - Huishanslhofu. Pivovar zpočátku vařil černé pivo, podobné bavorskému. Nápoj se pomocí koňských povozů dopravoval po cestě zvané Bierweg na Můstek, Prenet, do Nýrska, Zhůří, Pajreku či Zejbiše. Pivovar byl uzavřen v roce 1946, část zařízení byla odvezena do pivovaru v Železné Rudě.

Horní Hrádky, 930 m (Schlösselwald)
Malá osada nedaleko Srní, poprvé zmiňovaná v roce 1733.

Horní Planá, 776 m (Oberplan)
Městečko, které bylo založené na levém břehu horní Vltavy klášterem ve Zlaté Koruně, dnes stojí u lipenského přehradního jezera. První zmínka o Horní Plané, rodišti šumavského spisovatele Adalberta Stiftera, pochází z roku 1332. V roce 1349 císař Karel IV. udělil Horní Plané práva městyse. V době husitských válek uchvátil Oldřich z Rožmberka značnou část zlatokorunského majetku a mimo jiné získal i Horní Planou. Roku 1568 obdržel městys znak od Maxmiliána II. (sedící medvěd drží v tlapách pětilistou růži).
Ve 13. století byl v Plané postaven kostel svaté Markéty, přestavěný koncem 17. a počátkem 18. století, kdy byl rozšířen o východní část lodi a presbytář. Vnitřní prostor je členěn do dvou lodí sklenutých křížovou klenbou a presbytáře, sklenutého valeně. Stěny dvojlodí nesou renesanční figurální malby z let 1530-1560. U vchodu do kostela je zazděna část náhrobku Magdaleny Stifterové, matky slavného spisovatele. Před kostelem stojí středověký pranýř. Fara (č.p. 1) původně raně barokní, pochází v dnešní podobě z roku 1826. Na vrchu nad městem, zvaném Dobrá Voda, byla u studánky postavena v roce 1667 dřevěná kaple, která byla v roce 1777 nahrazena velkou zděnou kaplí P. Marie Sedmibolestné. Pověst o nalezení zázračného obrazu P. Marie Sedmibolestné a stavbě kaple zaznamenal A. Stifter v povídce Popsaná jedlička. Za obcí při silnici do Hodňova stojí památkově chráněná výklenková kaplička.
V roce 1791 byla Horní Planá spojena umělým plavebním kanálem, kterým se mohlo dopravovat dříví k Dunaji. To přispělo stejně jako později vybudování železniční tratě z Českých Budějovic do Černého Kříže k výraznému hospodářskému rozmachu města. V roce 1855 byl na náměstí založen park z lip a jasmínu a ve stejném roce postavil Wenzel Hossiger na náměstí kašnu. V 1910 zde stálo 187 domů a žilo 1701 obyvatel, většinou německého jazyka (1688). V letech 1952-58 byla stavěna a napouštěna lipenská nádrž, která zcela změnila okolí Horní Plané a zaplavila některé přidružené obce.
Roku 1922 zde bylo založeno muzeum Šumavy, které fungovalo do konce 2. světové války. Později byly jeho sbírky rozděleny mezi mueza v Českých Budějovicích a v Českém Krumlově, část jich je také využita ve Stifterově památníku.
Památník Adalberta Stiftera je dnes umístěn ve spisovatelově rodném domě, jehož existence je archivně doložena již na začátku 17. století. V roce 1934 objekt vyhořel. Domek byl opraven do původní podoby, ale vyhořelá hospodářská stavení ve dvoře (stodola s přístavky) již nebyla obnovena. Dvůr tak zůstal na dlouhá léta otevřený a ke změně došlo až při stavebních úpravách v letech 1995 - 96, kdy byl prostor opět uzavřen obvodovými zdmi a získal podobu atria. Domek, který patřil až do roku 1904 příslušníkům Stifterovy rodiny, je zapsán do seznamu státem chráněných památkových objektů. Památník Adalberta Stiftera byl slavnostně otevřen v den 155. Stifterových narozenin, dne 23. října 1960. V průběhu dalších let byla expozice několikrát pozměněna, naposledy v roce 1993. Od památníku vede naučná stezka alejí Adalberta Stiftera směrem na Dobrou Vodu, kde stojí Stifterova socha od Karla Wilferta.

Horní Vltavice, 824 m (Ober Moldau)
Obec leží v údolí Teplé Vltavy nedaleko Boubína. První zmínky se datují rokem 1359. Pro odlišení od Vltavice Dolní bývala v minulosti zvána prostě Vltava. Byla založena na jedné z větví Zlaté stezky, která vedla od Vimperka k bavorskému Freyungu. V roce 1910 žilo zdejších 479 obyvatel v 64 domech. Z nich uvedlo 463 němčinu jako svou obcovací řeč. Dominantou obce je kostel Panny Marie, sv. Josefa a sv. Jana Nepomuckého, prostá barokní stavba z roku 1726 na místě o dvanáct let starší provizorní kaple. Loď je plochostropá s velkým kůrem, podepřeným dodatečně v 19. století dvěma páry železných litých sloupů. Na přelomu 19. a 20. století nechal majitel sklárny v Lenoře osadit do oken presbytáře obrazy na skle. V interiéru jsou dva vzácné obrazy Petra van Roye z let 1724-25. U mostu přes Vltavu stojí kaplička sv. Jana Nepomuckého z druhé poloviny 18. století a nedaleko také zachovalá původní zemědělská usedlost volarského typu s vyřezávanou pavlačí. V roce 1618 zde byla založena sklářská huť na zrcadlové sklo. Na hřbitově je hrobka Kraliků z Meyrwaldu, majitelů sklárny v Lenoře. Hřbitov s množstvím litinových křížů inspiroval Jaroslava Seiferta k básni Hřbitov v Horní Vltavici.

Horská Kvilda, 1070 m (Innergefild)
První zmínka pochází z roku 1577, kdy je připomínán dvůr Kwilda. Původně to bývala zlatokopecká osada na Hamerském potoku. Na rýžování zlata ve středověku dodnes zůstaly jako památka zbytky písku (sejpy) podél potoka. Tyto sejpy jsou chráněnou technickou památkou. Pro vysokou polohu zde nebyla žádná pole, jen louky a pastviny. Kvilda nebyla nazvána Horská podle své polohy, ale podle příslušnosti ke Kašperským Horám. V roce 1840, kdy zde stálo 43 domů a žilo 390 lidí, je obec popisována jako skupina stavení, rozptýlených na široké mýtině a v lese. V roce 1910 zde stálo již 52 domů a žilo 432 obyvatel, všichni německého jazyka. Bývalo tu několik hamrů a sklenářská huť. Významnou památkou je zrekonstruovaný Polaufův hostinec (dnes penzion Hones), ve kterém se odehrává část románu Karla Klostermanna V ráji šumavském. Do Polaufova hostince chodil také slavný šumavský silák Josef Klostermann, zvaný Sepp Rankl, který žil v nedalekém Ranklově. U silnice naproti hostinci stojí dřevěná socha Seppa Rankela, vysoká 213 centimetrů a vážící 200 kilogramů. Jejím autorem je horskokvildský chalupář Ladislav Pavel. Rankel je vyřezán ze čtyř polen palivového dubového dřeva a práce trvaly amatérskému řezbáři tři roky. V roztroušené horské osadě se zachovalo několik cenných staveb - například dům s polovalbovou střechou a zvoničkou v Horním Otyglu a obnoveným vodovodem ve vrtaných a dlabaných kládách při východním úpatí vrchu Sokol.

Hory Matky Boží, 675 m (Bergstadtl, Montes Mariani)
Původně hornická osada z počátku 16. století byla v roce 1522 povýšena na královské horní město. U jejího vzniku stál majestát na horní svobodu, které získal v roce 1511 tehdejší majitel Velhartic Zdeněk Lev z Rožmitálu. Dalších výsad město dosáhlo v r. 1633, to už však jeho význam postupně klesal. Těžba zlata skončila v 18. století. Stopy dolování jsou patrné v lese severně od obce. Jméno obce se v minulosti různě měnilo - Hory Stříbrné Velhartické, Bergstadtel Unserer Lieben Frauen, Frauenstadtel, Muttergottesberg. Dnes je částí Velhartic. Ranně barokní kostel P. Marie pochází z roku 1637, později byl několikrát upravován. V lese na návrší Kalvárie stojí kaple Proměnění Krista z roku 1843, ke které vede Křížová cesta. Dříve zde stával kamenný kříž, u něhož konali svou pobožnost horníci. Krátce po povýšení na královské město začali měšťané budovat pivovar. Pivo se zde vařilo až do roku 1908, roční výstav činil zhruba 200 hl. Místní muzeum dokumentuje historii městečka spojenou s těžbou stříbra, je zde také instalován ševcovský koutek a výměnkářská světnička. Otevírací doba v období od května do října: úterý-neděle 11:00-17:00.

Hořejší Krušec, 612 m (Oberkörnsalz)
Osada nedaleko Hartmanic, přes kterou vedla odbočka ze Zlaté stezky. Nikdy nebyla příliš velká - v roce 1790 je zde uvedeno 14 domů, o 50 let později už jen sedm s 60 obyvateli. A tak už to zůstalo - v roce 1910 zde stálo osm domů a žilo 54 lidí, z nich 50 Němců. O místě se vyprávělo, že tam ze země tryská slaný pramen. Pravděpodobně zde bývaly sklady soli pro zásobování okolí. Vypovídá o tom český i německý název, který označuje tvrdou, "jadrnou" sůl. Vařívalo se zde pivo, pivovar provozovaný F. Tvrdíkem však byl zrušen kolem r. 1890. Některé zdejší usedlosti byly zapsány do seznamu nemovitých památek (č.p. 2, 5, 6), v letech 1978-1980 však byla jejich ochrana zrušena.

Houžná, 780 m (Hüblern)
Obec nedaleko Lenory vznikla při osídlování této oblasti ve dvacátých letech 18. století. Byla založena roku 1735. Původní název pochází zřejmě z pozůstatků po těžbě zlata - kopečků, sejpů nazývaných hübln. V roce 1790 zde již stálo 19 domů. Do roku 1910 obec vyrostla na 46 stavení a 266 obyvatel, z toho 259 německojazyčných. České jméno obec dostala podle potoka Houžná, jehož jméno je doloženo již v 16. století. V Houžné se dochoval zajímavý dům č. 34, zvaný Trewanihaus. Název mu dal jeho italský obyvatel Trewani, který zde vyráběl dřívka pro zápalky. Později zde sídlila malírna skla pro lenorskou sklárnu.

Hrabická Lada (Rabitzerhaid)
Osada mezi Borovými Lady a Novým Světem pojmenovaná podle vsi Hrabice (Rabitz) ležící cca 10 km severovýchodně, které zdejší lada patřila. První zmínka pochází z roku 1840, kdy zde stálo pět domů a žilo 42 obyvatel. Do roku 1910 poklesl jejich počet na 34, všichni se přihlásili k německému jazyku.

Hrádek, 485 m (Hradek Desfours) www.sumavanet.cz
V obci nedaleko Sušice, poprvé připomínané roku 1298, stávala ve 14. století tvrz, patřící k panství Velhartice. Později náležela Janu Rendlovi z Oušavy a rodu Račínů z Račína, za nichž byla nákladně přestavěna. Roku 1731 přešla do majetku hraběte Jana Desfourse, který přistavil nový zámek. Do současné doby se dochoval zámek s renesančními štíty z druhé poloviny 16. století s některými staršími stavebními prvky (ostění dveří). Severním koncem přiléhá ke starému zámku nový barokní zámek - patrové stavení se zdobnějším průčelím a s věží - který byl postaven v roce 1731. Spodní patro věže a přilehlého stavení bylo patrně starší. V červenci 1976 se věž zřítila. Kaple sv. Valburgy, stejně vysoká jako zámecká budova a opatřená v západním průčelí barokním štítem, byla dostavěna v roce 1775. V roce 2000 zámek zakoupila firma Šumavaplan a od té doby se zde provádějí opravy a restaurátorské práce. Kaple sv. Valburgy je přístupná veřejnosti jednou do měsíce při bohoslužbách. Bývají zde též pořádány koncerty duchovní hudby. Před zámkem stojí socha sv. Vincence. Areál zámku, kašna na náměstí a zbytky opevnění jsou chráněnými technickými památkami. Chráněný je také areál mlýna č.p. 87. Při mlýnu v minulosti fungovala také pila, jedna z největších v okolí, rybí sádky, mlýn vyráběl elektřinu a obec tak byla elektrifikována poměrně brzy. Pro případ nedostatku vody zde byl instalován také parní stroj. Pila ukončila práci v padesátých letech, mlýn skončil činnost v následujícím desetiletí.
V roce 1787 zde byl založen pivovar, který zanikl koncem dvacátých let minulého století. Podle dobového tisku prý vařil pivo "čisté jako granát, jiskrné až ku podivu a chuti neobyčejné". Dosahoval ročního výstavu 2000 hl. V současné době slouží jako sklad piva.
Přes říčku Pstružnou byl v 16. století postaven most o dvou obloucích. Při povodních však měl nedostatečný průtok a býval tak příčinou záplav. Pokusy zvýšit jeho průtočnost různými úpravami neuspěly a tak byl koncem šedesátých let nahrazen mostem novým. Socha sv. Jana Nepomuckého ze středního pilíře byla přemístěna na prostranství u nového mostu, kříž, rovněž památkově chráněný, se při stavbě nového mostu ztratil. V seznamu nemovitých památek jsou zapsány usedlosti č.p. 22, 25 a 68.

Hruštice (Wadetschtift)
Dnes malá rekreační obec na břehu lipenského jezera, která je však starší než klášter ve Vyšším Brodě nebo hrad Rožmberk. První zmínka pochází z roku 1234. Ves tehdy patřila premonstrátskému klášteru v Milevsku. Zmínky o prvních rožmberských vsích se objevují až skoro o půl století později. Hruštice přešly počátkem 14. století do správy fary ve Frymburku a majetku premonstrátského kláštera ve Schläglu. Později byla uváděna pod jménem Waczlawstift, což by odpovídalo českému tvaru Václavova Lhota. V roce 1910 byla obec tvořena 11 domy a žilo v ní 116 obyvatel německého jazyka.

Hůrka, 880 m (Hurkenthal)
Kdysi velmi významná osada s velkou sklárnou, založená v 18. století Janem Jiřím Hafenbrädlem nedaleko Hartmanic světově proslula výrobou benátských zrcadel, zdobených negativní figurální podmalbou. Fungovala v letech 1732-1904. V roce 1801 se jejím majitelem stal sklář Jiří Kryštof Abele.
Obec byla zpočátku známa také jako Böhmische Hütten a rostla zvolna - koncem 18. století zde stálo 6 domů, v roce 1840 dvakrát tolik. Podle sčítání v roce 1910 zde žilo již 395 lidí v 28 domech. Všichni se hlásili k německému jazyku. Kolem huti byly postaveny domy, hospoda, hladírna a brusírna skla. Od umělé hráze jezera Laka byla přiváděna voda kanálem do sklárny.
Stával zde hotel Schmid (který měl vlastní elektrárnu), pro turecké obchodníky nechal majitel sklárny postavit tzv. Turecký dům - ve velké budově z roku 1836 byl rozlehlý sál s pěti zrcadlovými okny a množstvím zrcadel. Život obce se neobešel bez komplikací - v roce 1925 shořel po zásahu bleskem objekt bývalé sklárny.
V Hůrce stával kostel sv. Vincence, postavený v roce 1789 nákladem majitele skláren Ignácem Hafenbrädlem a jeho synů, a fara. Kostel zdobila barokní cibulovitá báň z jedné strany krytá šindelem. Věž nechal přistavět v roce 1819 další majitel místní huti Jiří Kryštof Abele. Na oltáři, přeneseném sem z klatovského dominikánského kostela, visel obraz svatého Vincence z 17. století a stavbu osvětlovaly lustry, vyrobené místní sklárnou. Kostel byl zbořen ve druhé polovině padesátých let minulého století. Vedle kostela postavil Abele v roce 1820 ještě hřbitovní kapli sv. Kříže, kde byli pohřbeni příslušníci sklářských rodů Hafenbrädelů a Abelů. Mumifikovaná těla byla uložena ve 23 skleněných rakvích a na mramorových deskách byly nápisy se jmény nebožtíků. Vykradači hrobů, vandalové a hlavně vojáci místo zpustošili. V roce 1949 údajně opilí příslušníci armády zcela zničili rakve a ostatky nebožtíků rozházeli po okolí. Kaple pak sloužila jako sklad terčů a seník a také jako pozorovatelna. Díky tomu se zachovala, byla opravena a v září 2003 vysvěcena za velké účasti lidí z obou stran hranice. V kapli byl pohřben také otec spisovatele Karla Klostermanna. Na Hůrce se odehrával děj románu Karla Klostermanna Skláři a děj povídky Vánoce pod sněhem. Natáčel se zde i film Divá Bára. Dnes připomíná historii kdysi velké a prosperující obce jen kamenný pomník.

Huťský Dvůr (Hüttenhof)
Víska v lesích 3,5 km jihozápadně od Vimperka je připomínaná prvně k roku 1552. Rozptýlené chalupy byly postaveny na pozemcích dvora, který vznikl z bývalé sklárny. Ta náležela až do svého zániku v roce 1725 rodině Schlemmerů, proto byla v 18. století zvána Schlemmerhütte. V roce 1910 zde stálo sedm domů a žilo 49 německy hovořících obyvatel.

Chalupy
Vesnická památková zóna nedaleko Stach zachovává velmi cenný soubor roubených šumavských domů s rozložitými štíty.

Chlum (Chumo)
Ves v údolí Pstružného potoka zhruba 1,5 km od Hartmanic. Zámeček (obytná budova hospodářského dvora) z přelomu 18. a 19. století. Patrová stavba je krytá mansardovou střechou s vížkou. Někdejší kaple má vchod zezadu, vlivem svažitého terénu je umístěna v polosuterénu. V roce 1910 obci patřilo 30 domů. Z 221 obyvatele se 45 přihlásilo k českému jazyku.

Chlum, 775 m (Humwald)
Ves nedaleko soutoku Teplé a Studené Vltavy, roztažená podél silnice z Volar do Horní Plané. V roce 1910 k ní patřilo 65 domů, v kterých žilo 478 obyvatel. Obec byla téměř zcela německá. Od Volar dále k Želnavě se podél řeky táhne pás lehkého pěchotního opevnění, tzv. řopíků. Většina z nich dnes leží uvnitř 1. zóny národního parku. Větší koncentrace jich je u nedalekého železničního mostu přes Teplou Vltavu.

Chotěšov, 709 m (Kotiaschau)
Obec nedaleko Velhartic, poprvé zmiňovaná v roce 1412. Na návsi stojí kaplička obdélného půdorysu s polokruhovým závěrem, trojúhelným štítem a malou věžičkou s cibulovitou bání. Pochází údajně z roku 1869, může být i starší. V roce 1910 zde v 37 domech žilo 225 obyvatel, téměř bez výjimky českojazyčných.

Churáňov, 1119 m (Churanow)
Osada vznikla v první polovině 18. století díky sklářům a dřevařům. Dnes je Churáňov centrem zimních sportů. V roce 1980 byl spojen sedačkovou lanovkou se Zadovem. Délka lanovky je 950 metrů, převýšení 190 metrů. Churáňovská chalupa č.p. 14 z roku 1746 je jednou z nejstarších usedlostí této lokality. V roce 1952 zde byla zřízena meteorologická stanice mezinárodního významu. V roce 1980 byla otevřena vlastivědná naučná stezka dlouhá sedm kilometrů. V deseti zastaveních seznámí turisty s historií, přírodními poměry a lesnictvím na tomto území. Absolvování stezky je nejvhodnější ve vegetačním období.

Chvalšovice, 798 m (Chwalschowitz)
První zmínka o obci ležící západně od Sušice pochází z roku 1404. Na návsi stojí nevelká kaple s letopočtem 1866 nad vchodem. Je zde několik zčásti nebo zcela roubených usedlostí z 19. století (č.p. 7, 8, 9, 15). V roce 1910 zde žilo v 16 domech 105 lidí. Všichni se hlásili k českému jazyku.

Janovice, 548 m (Janowitz)
Malá obec u Dlouhé Vsi nedaleko Sušice, poprvé zmiňovaná v roce 1305. Při sčítání v roce 1910 tvořilo obec 15 domů. Žilo zde 160 lidí německého jazyka. Chráněnou technickou památkou je areál Nyklova mlýna č.p. 3. Částečně roubená stavba s pavláčkou pod polovalbovou střechou je v jádru starší, upravena byla v první třetině 19. století.

Jarkovice (Jarkowitz)
Usedlost ležící 2,5 km jižně od Kunkovic. Jako ves zmiňována v 15. a 16. století. V roce 1910 zde byla jedna usedlost s pěti českými obyvateli. Zapsána v seznamu nemovitých památek.

Jaroškov, 774 m (Jaroschkau)
Obec nedaleko Vimperka je v pramenech poprvé zmiňována v roce 1384. Byla to vždy česká obec - v roce 1910 se všech 275 obyvatel přihlásilo k českému jazyku. Stálo zde tehdy 27 domů.

Javorná, 842 m (Seewisen, Zejbiš)
Obec, původně zvaná Zejbiš, bývala sídlem vrchních rychtářů Královského hvozdu. Patřila k ní celá řada svobodných dvorů roztroušených po okolních horách. Fungovalo zde několik sklářských hutí, nejstarší od roku 1494 na nedaleké samotě Onen Svět. Dominantní památkou je barokní kostel sv. Anny. K původní kapli z let 1698-1701 byla podle plánů Antonína Gilmettiho přistavěna západní část kostela s průčelím a dvěma charakteristickými věžemi s cibulovitou bání. Věže jsou celé pokryté šindelem. Přistavěná část lodi je širší a vytváří tak půdorys ve tvaru kříže. Loď je sklenutá valenou klenbou s lunetami a se štukovou výzdobou. Oltářní obraz Kristova křtu v Jordáně je z dílny P. Brandla. Obrazy sv. Anny a Nejsvětější trojice jsou dílem W. Stoibra z roku 1870. Lustry pocházejí z místních sklářských dílen. Čtyři kamenné epitafní desky v lodi jsou z 18. století a patří majitelům hutí z Javorné a okolí - Josefu Haffenbrädlovi (Javorná, + 1756), Janu Filipovi Gerlovi (rychtář královského hvozdu a majitel huti v Javorné, + 1718), Janu Václavu Adlerovi (Brunst, + 1799) a jeho manželce (+ 1805). Další náhrobníky v podlaze jsou vesměs nečitelné. Před kostelem stojí socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1723 a památná lípa, stará 300 let. Náhrobní kameny z 18. a 19. století připomínají zdejší významné sklářské rody - Gerlů, Hafenbrädlů a Adlerů. Znak rodiny Adlerů - pelikán a mládě - zdobí i klenbu.
Na počátku 20. století byla Javorná převážně německá. Z 1131 obyvatel se k českému jazyku hlásilo jen 36. Stálo zde tehdy 122 domů.
4. května 1945 zde došlo k posledním těžším bojům příslušníků německého wehrmachtu a amerických vojáků. Při střetu padli američtí vojíni Buttron a Ashley - poslední muži, kteří zemřeli při osvobozování jihozápadních Čech.

Javorník, 760 m (Jawornik)
Osada stejného jména pod horou Javorník, o které se prameny poprvé zmiňují v roce 1624. V roce 1910 žilo v této zcela české obci 453 lidí, kteří obývali 41 domů. Nejlépe zachovanou památkou je roubená usedlost č.p. 29. V parku je socha Karla Klostermanna. Zajímavou stavbou je také rotundová kaple z roku 1939, odkud rád zachycoval zdejší krajinu písecký malíř Josef Velenovský. Jeho obrazy jsou ve sbírkách Muzea Šumavy v Kašperských Horách.
Na Javorníku jsou dva naučné okruhy (7,5 a 11,5 km, určené pro fyzicky zdatnější turisty), které na 16, resp. 21 zastaveních seznamují s prvky ekologické výchovy.

Javoříčko, 790 m (Kleingaberle)
První zmínky o osadě, ležící západně od Sušice, se datují rokem 1543. V roce 1790 zde stálo pět domů.

Jelení, 865 m (Hirschenbergen)
Osada, dříve zvaná Jelení vrchy, byla založena v roce 1794 na konci Jelenského údolí po dokončení plavebního kanálu. V roce 1841 zde žilo v 35 domech 303 lidí, převážně dřevorubců a jejich rodin. Dále osada nerostla - před 1. světovou válkou zde bylo pouze 29 stavení a 240 obyvatel (239 se hlásilo k německému jazyku). Nad osadou, dnes křižovatkou turistických tras, stojí portál Schwarzenberského plavebního tunelu pod vrchem Plešivec. Je zde východiště k naučné Medvědí stezce, která vede k bizarním skalním útvarům ze zvětralé žuly. Asi dva kilometry proti proudu Jeleního potoka leží jedna z retenčních nádrží, vybudovaných pro plavení dříví.

Jelenov, 740 m (Hirschenstein)
Skupina stavení nad údolím Vydry byla dříve částí vesnice Svojše. Osada vznikla ze dvora u Hirschensteinu (Jelení skály). Bývala tam sklářská huť na pateříky, založená v roce 1713. V letech 1768-82 byl jejím nájemcem purkmistr Kašperských Hor Augustin Müller. V roce 1840 zde stálo devět domů ve dvou skupinách. Osadu zmiňuje Karel Klostermann v povídce Ohnivé snopy nad Hirschenštejnem. Za pozornost stojí dvě dochovaná stavení se zvoničkami.

Jesení, 735 m (Gesen)
Malá obec nedaleko Čachrova, poprvé zmiňovaná v roce 1379. Již na počátku 17. století je zde zaznamenán mlýn s pilou. Před koncem 18. století tvořilo osadu 18 domů, do počátku 20. století vzrostla na 29 stavení. Tehdy zde žilo 154 obyvatel, téměř bez výjimky německého jazyka. Místní vodní pila č.p. 15 se sousedním domem je technickou památkou, stejně jako náhon a odpad pily. Zmiňována byla již v roce 1614, nynější budova pochází zřejmě z 18. století, později byla upravovaná. Velká patrová budova se zděným přízemím a bedněným patrem, nově opravené vodní kolo.

Jiřičná, 555 m (Köhlendorf)
Obec mezi Hartmanicemi a Petrovicemi, poprvé zmiňovaná v roce 1414. Zpráva z roku 1543 hovoří o krčmě, mlýnu a vybírání cla. V roce 1790 zde však stálo jen 9 domů. Za dalších 50 let obec vzrostla na 20 stavení a 127 obyvatel. Podobný stav zaznamenáváme i počátkem 20. století - 21 domů a 152 obyvatel, velkou většinou českých. Dochoval se zámeček, přestavěný v 17. století z původní tvrze. V letech 1719-22 byla přistavěna kaple sv. Josefa a sv. Anny. Dnes objekt slouží jako penzion "Tvrz Hrnčíř". Nad Jiřičnou se zvedá vrch Hrnčíř (620 m), na kterém jsou patrné kruhovité valy. V Hrnčíři je prý ukrytý poklad, který se stále stěhuje za zapadajícím sluncem.

Josefský Důl, 820 m (Josefsthal)
Bývalá osada nedaleko Horní Plané. V 18. století zde stála sklárna Kaltenbrunner Glasshütten, tedy sklárna U studeného pramene. Ta sice zanikla, ale v roce 1822 byla obnovena na popud knížete Josefa Schwarzenberka, jehož jméno nesla. Zaměřovala se na barevné sklo. Činnost ukončila v roce 1894, budovy byly zničeny v padesátých letech 20. století V roce 1910 čítala 20 domů a 281 obyvatel, vesměs německých. Poblíž se nachází akvadukt - křížení plavebního kanálu s Medvědím potokem.

Kaisrův dvůr, 730 m (Kaiserhof)
Osada nedaleko Kašperských Hor, poprvé zmiňovaná v roce 1878.

Kaplice (Kappellen, Kappellnhäuser)
Víska východně od Horní Vltavice. Snad se k ní váže zmínka z doby kolem roku 1400, kdy Zikmund z Orlíka založil na "poušti řečené Zátoň" kapli P. Marie, která později zpustla. Roku 1858 byly nad pilou pod Kaplicí objeveny základy budovy, které byly tehdy považovány za zbytky kaple. V roce 1840 patřila víska k panství Vimperk a čítala šest usedlostí s 53 obyteli. K roku 1910 zde bylo osm domů, z 61 obyvatel se 57 hlásilo k němčině.

Kapličky, 950 m (Kapellen)
Zaniklá osada jižně od Lipna byla připomínaná již k roku 1278. Ležela na staré cestě z Pasova do Vyššího Brodu. Byla sídlem farnosti, ke které v roce 1930 patřila řada osad s více jak 2500 obyvateli. Kostel sv. Jana a Pavla stál na vrcholu kopce. Původní stavba byla koncem 19. století nahrazena novou v novorománském stylu. Díky své poloze a 50 metrů vysoké věži tvořila dominantu kraje. Ze 16. století pocházejí zprávy o zdejší rychtě, která spravovala rozsáhlou oblast na vltavském pravobřeží. Koncem téhož století je zde zmiňována sklárna a škola. V obci býval bohatý spolkový život - působili zde hasiči, scházeli se hudebníci, hrálo se ochotnické divadlo. Po odsunu původního obyvatelstva probíhalo znovuosidlování tohoto odlehlého kraje pomalu. V roce 1947 tu žilo 160 Čechů a 40 Němců. Další rozvoj zastavil vznik hraničního pásma. Roku 1959 byla obec zbořena.

Kašperské Hory, 739 m (Bergreichenstein)
Městečko bylo založeno na přelomu 13. a 14. století původně jako Hory Rejštejnské Horní a Dolní, od roku 1584 byly královským horním městem. Německý názvev vznikl z výrazu "am reichen Stein", tedy u bohaté skály. Ve středověku bylo místo centrem prosperujícího zlatorudného revíru, druhého největšího v Čechách. Bylo zde 37 dolů. Městečkem procházela Zlatá stezka z Pasova přes Kvildy do Klatov, Plzně a Prahy. Po zakoupení hradu Kašperk v roce 1617 město změnilo název na Kašperské Hory.
K významným památkám Kašperských Hor patří renesanční radnice, přestavěná v roce 1597 ze tří měšťanských domů, ozdobená v roce 1698 barokními štíty. V domě bydlel tajemník krále Ferdinanda I. a zástavní držitel Kašperka Jiří z Lokšan. Stavbu v roce 1551 koupili měšťané a v roce 1597 ji přestavěli na radnici. U radnice stávalo od roku 1735 krásné sousoší svatého Vojtěcha se svatým Mikulášem Tolentinským, sv. Janem a sv. Pavlem. V roce 1958 bylo odstraněno. V městečku jsou tři kostely. Uprostřed náměstí stojí děkanský kostel svaté Markéty (původně sv. Linharta) z druhé poloviny 14. století. V roce 1883 byl kostel přestavěn - přibyla padesátimetrová věž. Cenné jsou varhany z 18. století a barokní, bohatě řezaný hlavní oltář. V roce 1898 stavbu malbami vyzdobil F. Heiserer. Vnitřní zařízení pochází z období baroka. V kostelní monstranci jsou hrudky zlata z místní těžby. Zvony z roku 1657 dodal klatovský zvonař J. Pricquey. U kostela stojí svérázná lidová památka - kohoutí kříž z Nicova u Stachů a mlecí kameny ze zlatorudných mlýnů. Hřbitovní kostel svatého Mikuláše je jednou z nejcennějších památek rané středověké architektury na západě Čech. Byl postaven kolem roku 1330, stavebně byl upravován v letech 1700 a 1776. Z gotického období se zachovaly fresky v lodi a presbytáři, sedile, portál, sanktuář a několik oken. Dřevěný strop vymaloval v roce 1700 zdejší purkmistr V. A. Groff, jehož dílem je i svatostánek (tabernákl) na hlavním oltáři. Kostel má výbornou akustiku a proto je často místem konání koncertů duchovní hudby při svíčkách.
Hřbitovní kaple svaté Anny má vnitřní vybavení z konce 17. a poloviny 18. století. Freska z roku 1757 je dílem J. Hagera. U cesty do Amálina údolí stojí poutní kostel Panny Marie Sněžné, postavený v letech 1850-67 na půdorysu kříže, s dvojicí věží v průčelí a fasádou s novorománským rázem. Část hlavního oltáře zdobil zbytek gotické archy z konce 15. století, který byl z bezpečnostních důvodů odvezen. V blízkosti kostela stojí drobná kaple P. Marie Klatovské, původně ze 17. století, opravená roku 1773 a přestavěná v roce 1816.
Cenné jsou barokní domy č. 11 a 17. Na náměstí stojí litinová socha Jana Nepomuckého z roku 1861.
Jihozápadně od města leží Šibeniční vrch, u kterého stojí kamenný pranýř z roku 1630, v 19. století upravený na boží muka.
Těžba zlata byla ukončena v roce 1777, a dočasně pokračovala v letech 1803-68 a 1914-23. Podle sčítání z roku 1910 bylo městečko tvořeno 214 domy s 2228 obyvateli, z kterých se 2127 hlásilo k německému jazyku. Na začátku devadesátých let minulého století se opět objevily plány na obnovení těžby zlata, ale pro velký odpor veřejnosti byly zastaveny. Hlavní pás zlatonosného revíru (Jižní zóna) je přibližně čtyři kilometry dlouhý a 200-800 metrů široký. Leží jihovýchodně od města a táhne se přes Suchý a Liščí vrch k Rejštejnu. Střední zóna se táhne od vrchu Vinice do severního okolí Rejštejna a tzv. Ždánovská zóna se rozkládá na území od severního okraje Kašperských Hor mezi osadou Kavrlík a jihozápadním úbočím Ždánova.
Městečko bývalo i významným centrem sirkařské výroby, fungovaly zde dvě továrny. Jedna z nich, pobočka sušické sirkárny, zde sídlila od roku 1873. Výroba skončila v roce 1902. Druhou místní sirkárnu založil v roce 1872 Angličan H. J. Simlick v bývalé brusírně skla při Pstružím potoce v Amálině údolí. Podnik několikrát vyhořel, ale na sirkařském trhu se udržel až do začátku 20. století. Pak začala továrna produkovat "žaluziový drát" - dřevěné tyčky do žaluzií. V šedesátých letech 20. století byly objekty této továrny zdemolovány armádou a posloužily jako zdroj cihel pro výstavbu kulturního domu v Kašperských Horách.
Jiný způsob zpracování dřeva zde rozvinula firma Bohemia - Franz Watzlawick. Od roku 1878 vyráběla kočárky, vozíky, koloběžky, po 1. světové válce také sportovní náčiní a lyže. Firma Franz Horrer se zase zaměřila na košíkářství a výrobu proutěného nábytku.
Významný byl i zdejší pivovar, jeden z nejstarších na západě Čech. První zmínky o něm pocházejí už ze 16. století a patřil hradu Kašperk. Dům s pivovarem, dvorem a zahradou koupil v roce 1539 tehdejší držitel hradu, tajemník Ferdinanda I., královský rada a německý místokancléř českého království Jiří z Lokšan. Ten si nechal k domu a pivovaru zavést dřevěný vodovod, v té době nezvyklou technickou vymoženost. Pivovar prosperoval až do konce druhé světové války. Po odsunu německého obyvatelstva a kvůli velkému úbytku obyvatel pohraničí ztratil pivovar odběratele. V roce 1947 byl uzavřen a strakonický pivovar si v jeho areálu zřídil sklad. V pozdějších letech pivovar sloužil jako skladiště a garáže. Na začátku devadesátých let minulého století byl přestavěn na Parkhotel Tosch. Byly zachovány původní klenby sladovny a pivovaru.
Pateříky, vyráběné sklárnami v okolí Kašperských Hor, Královského hvozdu a Vimperska před třicetiletou válkou, byly významným exportním artiklem. Prostřednictvím norimberských obchodníků se vyvážely do celého světa a používaly se i jako platidlo při trhu s otroky. Centrem tohoto obchodu na české straně Šumavy byly Kašperské Hory, kde v té době působil obchodník Georg Rauscher.
Historii regionu, těžby zlata a sklářství představuje Muzeum Šumavy. Jako Vlastivědné muzeum bylo založeno v roce 1924, o čtyři roky později zpřístupněno veřejnosti a v roce 1954 byla dokončena expozice. Muzeum spravuje velké sbírky, vztahující se k dějinám zlatorudného hornictví, dřevařství, zemědělství a cennou kolekci skla ze skláren v Klášterském Mlýně, Anníně a Lenoře. Instituce také vlastní unikátní sbírku ozdobných lahviček na šňupavý tabák, ukázky historického a malovaného lidového nábytku, obrazy a kresby Šumavy a také velmi cenný soubor pozdně gotických plastik. (Náměstí 140, otevřeno červenec-srpen út-ne 9-12 a 12.45-17, květen, červen, září, říjen v ne dopoledne.). V městečku sídlí také Muzeum motocyklů s expozicí českých hraček (Vimperská 12, otevřeno červen-září 9-17.30).
Informační středisko Národního parku Šumava nabízí vedle řady publikací expozici zaměřenou na historii a vývoj osídlení, rašelinišť, mokřadů, plavebních kanálů a ekosystémů Šumavy.
Pozornost je věnována také problematice kůrovce. Výstava využívá řady interaktivních prvků a dioramat (Sušická 339, otevřeno od května do října, v červenci a srpnu denně 8:30-16:30).
Z náměstí vychází několik tematických naučných stezek - Cestou zlatokopů (cca 7,5 km, historie těžby zlata) či Šumavskými vesnicemi (cca 9,5 km). V roce 2005 byla zpřístupněna naučná cesta "Po stezkách strážců hranic" (19,5 km), která vede okolím města. Turisty seznámí s historií ochrany hranic od středověku až po předválečné opevnění a finanční stráž. Trasa vede z náměstí v Kašperských Horách do Amálina údolí, podél Zlatého potoka do Řetenic, ke Ždánovu, přes Žlíbek a Pustý Hrádek zpět přes Tuškov do Kašperských Hor. Na trase je 16 tabulí s informacemi v češtině, němčině a angličtině.
Turisté mohou využít i trasu "Na Kašperk jinak". Ta začíná na kašperskohorském náměstí u budovy bývalé německé reálky (dnes základní škola) a vede na Kavrlík. Cestou na Žlíbek je možné spatřit bunkr z roku 1937.

Kavrlík, 760 m (Gaierle)
Malá vesnička u Kašperských Hor. Nejstarší zpráva o ní pochází z roku 1426, je v ní zmiňován důl a štola sv. Václava pod vesničkou "Geyerle". Kavrlík byl v 15. století v držení města Sušice, v roce 1585 jej Rudolf II. pronajal společně s Kašperkem a několika selskými dvory Kašperským Horám. Na vyvýšeném místě na kraji obce stojí mezi vzrostlými stromy kaple. V okolí obce se dochovalo několik bunkrů bývalého pohraničního opevnění. V polovině 19. století v Kavrlíku žilo 55 obyvatel, v roce 1910 v šesti domech jen 47 (všichni Němci), na konci dvacátého století deset.

Keply, 945 m (Köpeln)
Zaniklá osada, zvaná dříve Kaply, poprvé zmiňovaná v roce 1787. U cesty z Hlavňovic na Zhůří stávalo šest stavení, po druhé světové válce využívaných armádou. Křižovatka turistických cest nedaleko Javorné.

Klášterec, 791m (Klösterle)
Obec u Vimperka, poprvé zmiňovaná v roce 1359. K roku 1547 se váže zmínka o huti. Žádný klášter zde není doložen, jméno se snad vztahovalo k nějaké poustevně. V roce 1910 zde v 31 domech žilo 237 obyvatel, všichni se hlásili k německému jazyku.

Kněžice, 600 m (Kniezowitz)
Obec u Petrovic. Zámek z poloviny 18. století byl přestavěn z původní tvrze z počátku 17. století. V letech 1903-1906 proběhla na zámku velká rekonstrukce. V r. 1906 byla zavedena elektřina, která se vyráběla v malé vodní elektrárně na říčce ve Vojeticích.
Park zámku byl založen v 18. století. Zámek změnil několikrát majitele, sloužil jako škola v přírodě i ubytovna válečných uprchlíků. Po roce 1945 byl objekt využíván nejprve jako sklad zemědělských produktů a od roku 1955 jako domov důchodců. V roce 2003 zámek získala soukromá společnost, která jej přeměnila na luxusní hotel.
Dvě usedlosti jsou zapsané do seznamu nemovitých památek (č.p. 4 a 6), tři další z něj byly vyňaty v roce 1980 (č.p. 3, 5 a 7). V parku je k vidění gotická kružba okna, pocházející z kostela v Petrovicích.

Knížecí Pláně, 1020 m (Fürstenhut)
Zaniklá osada (lidově zvaná též Schöne Ebene), založená blízko zemské hranice v roce 1792 knížetem Schwarzenberkem. V roce 1840 měly Knížecí Pláně 521 obyvatel a 59 domů - myslivnu, hájovnu, mlýn, pilu, hostinec i základnu hraniční stráže. Tuto velikost si obec držela v dalších desetiletích - roku 1910 zde 534 lidí obývalo 67 stavení. Už v roce 1828 tu byl vystavěn dřevěný kostel sv. Jana Křtitele, který v roce 1864 nahradila dosti velká stavba v pseudogotickém stylu. Loď o velikosti 22,2 × 10,8 nebyla zastropena, takže krov nad lodí i presbytářem byl ponechán nezakrytý. Vedle kostela stála přízemní fara. V roce 1946 byli obyvatelé obce vystěhováni a do roku 1956 byla zástavba zcela zničena. U hřbitova, opraveného v letech 1990-91 se zlomky náhrobních kamenů, je dosud patrná terénní vyvýšenina na které stával kostel sv. Jana Křtitele z roku 1864, který byl 20. srpna 1956 odstřelen armádou. Dnes tam stojí na památku třináctimetrový kříž. Pod tímto místem leží pomník na památku padlých za první světové války, označující střed obce. Dodnes se dají v lukách najít stopy po původní zástavbě Knížecích Plání. Od hřbitova je krásný výhled na Luzný, Třístoličník a Boubín. Součást přírodně poznávacího okruhu "Národní park".

Kochánov (Kochet)
Ves jihovýchodně od Petrovic u Sušice, dříve sídlo jedné z králováckých rychet. Připomínána prvně v roce 1294. Na počátku 20. století se obec skládala ze 75 domů a 512 obyvatel, z nichž se hlásilo jen devět k českému jazyku. Nedaleko ležící Dolní Kochánov měl tehdy pět domů a 33 německých obyvatel. V lese nad Kochánovem stojí u železného kříže dvě umrlčí prkna patřící Anně a Josefovi Schreinerovým. Původní prkna z lipového dřeva s textem psaným švabachem byla v roce 1963 nahrazena smrkovými s textem psaným latinkou.

Kojšice, 580 m (Kojschitz)
Obec západně od Sušice, poprvé zmiňovaná v roce 1404. Víska ležící nedaleko Jiřičné v údolí přítoku Pstružné je tvořena skupinou venkovských usedlostí a panským dvorem. V jeho rámci stojí zámeček - patrová stavba na čtvercovém půdorysu s věžovou nástavbou nad vchodem a s novogotickou fasádou. V centru vsi stojí památná lípa s obvodem kmene 620 cm a výškou 22 m. V roce 1910 byla tato nevelká obec o sedmi domech jazykově smíšená - ze zdejších 52 obyvatel hovořilo 35 česky a 17 německy.

Korkusova Huť, 825 m (Korkushütten)
Obec u Vimperka (lidově zvaná také Wenzelheislhütte), poprvé uváděná v roce 1606, dnes součást Vimperka. V roce 1625 je zmiňována jako Hutt Jana Khorgusa a jméno po majiteli sklárny ze 17. století si již ves podržela. V roce 1788 byla v obci vystavěna dřevěná kaple Nejsv. Trojice a o 13 let později prostá stavba kostela Nalezení sv. Kříže, do něhož byl přenesen starší oltář ze zrušeného kostela v Českých Budějovicích. V roce 1910 zde stálo 11 domů, ve kterých bydlelo 71 obyvatel. Obec tehdy byla čistě německá.

Kořenný, 850 m (Schlösselbach)
Zaniklá osada (lidově zvaná též Dreihäuser) stávala nedaleko Strážného. Na temeni mírného návrší nad vsí bylo patrné valové opevnění (cca 100 × 40 m) zvané Šance. V červnu 1620 tam byli poraženi císařskou armádou vojáci velitelů stavovského povstání Mansfelda a Thuna. K roku 1790 zde bylo napočítáno šest domů, před polovinou 19. století devět usedlostí a 90 obyvatel. V roce 1910 čítala obec 23 domů a žilo zde 151 obyvatel německého jazyka.

Kozí Hřbet, 850 m
Dnešní rekreační osada nedaleko Kašperských Hor vznikla ze dvou obcí - Velkého Kozího Hřbetu (Gross-Ziegenruck) a Malého Kozího Hřbetu (Klein-Ziegenruck). Po husitských válkách vedla přes Malý Kozí Hřbet Zlatá stezka kašperskohorská, spojující Čechy s Pasovem. Ves v té době patřila k panství hradu Kašperk. V roce 1584 přešly vsi "Cimruky Menší s mlýnem a Cimruky Větší" do majetku Kašperských Hor. Na stezce se vybíralo mýto. Obyvatelé se živili hlavně dřevařstvím a zemědělstvím. V roce 1851 potkalo osady velké neštěstí - celou zimu byli obyvatelé odříznuti přívalem zmrzlého sněhu od okolního světa. Téměř v každém stavení zemřelo několik lidí. Po oblevě byly Kozí Hřbety místem naprosté zkázy. Roku 1910 zde žilo sto obyvatel v 16 domech, všichni mluvili německy. V Malých Kozích Hřbetech stojí památkově chráněná kaplička a boží muka. Od kapličky se otevírá pěkný výhled na Kašperské Hory.

Křišťanov (Christianberg)
Osada založená krátce před r. 1694 na popud Jana Christiana z Eggenberga. Toho roku již měla 42 domy. V roce 1910 zde stálo 182 domů a žilo 947 obyvatel, z nichž se jen dva přihlásili k češtině. V obci stojí klasicistní kostel Jména P. Ježíše z let 1798-1799. Dvě památné lípy s obvodem přes 600 cm.

Kubova Huť, 960 m (Kubohütten)
Na místě dnešního rekreačního střediska stávala osada se sklářskou hutí. Byla založena v roce 1728, kdy dal kníže Adam František ze Schwarzenberku svolení vimperskému měšťanu Janovi Padescheyderovi k založení sklárny "unter dem Kuboberg", tedy pod Boubínem. Obec rostla zvolna, na konci 18. století zde stálo devět usedlostí, před polovinou 19. století 11 (98 obyvatel), na počátku 20. století již 24. Téměř všichni zdejší obyvatelé hovořili německy a bylo jich 141. V obci, která je východištěm cest na Boubín, je nejvýše položená železniční stanice v Čechách - ze Zátoně sem trať překoná stoupání 28 promile. Jméno dostala huť podle zámeckého hejtmana Guby, podle jiného výkladu však jde o chybný překlad a obec by se měla jmenovat spíše Boubínská Huť.

Kundratice, 682m (Kundratitz)
Malá obec nedaleko Hartmanic se zámečkem, který za první republiky navštěvovaly přední osobnosti té doby včetně prezidenta E. Beneše. Areál zámečku, empírová stavba nad renesančním přízemím s částečně dochovanými klenbami a s kašnou na nádvoří, je chráněnou památkou. Dnes je to součást majetku Elišky Haškové - Coolidgeové, tajemnice čtyř amerických prezidentů, která se snaží bývalé panství zrekonstruovat.
Bohužel se nedochovala zámecká kaple svatého Antonína Paduánského, zbořená na konci sedmdesátých let minulého století. V historických pramenech je vesnička poprvé zmiňována v roce 1360. Bydlel zde básník K. M. Villani, potomek italského rodu a postava českého národního obrození. Byl jedním ze zástupců Sušicka na slovanském sjezdu v r. 1848. Nejznámější je jeho zhudebněná báseň "Zasviť mi ty slunko zlaté". Ves byla převážně německá, v roce 1910 se z 323 lidí přihlásili k češtině jen čtyři obyvatelé. Stálo zde tehdy 52 domů. Při silnici z Hartmanic do Nového Městečka u odbočky k Palvínovu koupila kundratická židovská obec nevelký kus pole na hřbitov. V roce 1938 byl zničen a náhrobky údajně použity na štětování cesty (jeden by měl stát za kundratickým zámkem u cesty k Štěpanicím jako patník). Koncem dubna 1945 zde bylo pohřbeno 12 žen z pochodu smrti (hrob je provizorně označen dřevěnou stélou podobnou šumavským umrlčím prknům). Hřbitov časem v podstatě splynul s lesem.

Kunkovice, 768m (Kunkowitz)
Obec u silnice na Javornou, poprvé zmiňována v roce 1404. V obci stojí kaple sv. Anny s oltářem z přelomu 17. a 18. století. Zajímavý silniční most o dvou nízkých obloucích postavený z neopracovaného lomového kamene. V seznamu památek je uveden zámeček č. p. 1 a venkovská usedlost č. p. 6. V roce 1840 zde stálo 18 usedlostí, zámeček a panský dvůr. K roku 1910 bylo napočítáno jen 16 domů, ale 137 obyvatel. Všichni se hlásili k českému jazyku.

Kunžvart (Königswarte)
Nedaleko Knížecích Plání a Bučiny byl postaven hrad k ochraně hraničního území před nepřátelským vpádem jako královská stráž a také k ochraně Zlaté stezky, která tudy procházela na trase mezi Pasovem a Vimperkem. První zmínka se váže k roku 1359. Jeho zřícenina stojí nad vsí Strážný (Kunžvart). Zachované zbytky čtyřhranné věže s jedním zaobleným nárožím sahají do výše tří pater. Každá strana měří zhruba 10 metrů, zdi dosahují u paty průměru dvou metrů. V roce 1913 se uvádí, že opracované kamenné kvádry z ostění tvořily vchod do statku č. 5 v Kořenném (Schlösselbach). Už v roce 1547 se hrad připomíná jako pustý, v roce 1578 jej definitivně zničil požár.

Kvilda, 1062 m (Gefilde, Gewilda, Aussergefild)
Jedna z nejvýše položených obcí v Čechách byla založena ve 14. století na významné cestě z Pasova přes Kašperské Hory, Sušici, Klatovy a Plzeň do Prahy u soutoku Teplé Vltavy (Černého potoka) a Kvildského potoka. První zmínka pochází z roku 1345, kdy je zde zmiňován prales, zvaný Gewilde. Jan Lucemburský tehdy potvrdil jeho držení synům píseckého správce a udělil jim právo těžit zde kovy, jsou-li tu jaké. Od nich možná začíná tradice zdejšího rýžování zlata. Na Kvildském potoku se dodnes zachovaly sejpy. Vedla tudy Horní zlatá stezka z Pasova do Kašperských Hor. Týdně tudy procházelo až 1300 mezků s nákladem. Dnešní osada je doložena až k 16. století. V druhé polovině 18. století se v okolí zakládaly první sklárny (1785 Filipova Huť, 1796 Tobiášova nebo Tafelberská, 1802 sklárna U pivního hrnce, 1852 Franzenshütte). Od roku 1788 pracovala v obci dílna na výrobu podmaleb, kterou založili Johann Kaspar Hilgart a jeho synovci Bernhard a Johann Peterhanselovi, vyhlášená především malbou svatých obrázků. V 19. století na tuto tradici navázala rodinná dílna Verderberů, která nabízela hlavně malby poprsí světců. Výroba na Kvildě zanikla po požáru dílny v roce 1881. Od roku 1878 zde fungovala i vyhlášená pila na rezonanční desky. Pracovaly zde také čtyři hamry, vyrábějící zemědělské a domácí náčiní. První postavil Matyáš Zoglauer v roce 1786. V osmdesátých letech 19. století zde fungoval dřevařský podnik Adolfa Strunze, který vyráběl rolety, šindel, dřeváky, krabice, bedny, resonanční dřevo a sirkařský drát. Tento továrník prý býval tak šetrný, že se na služební cesty do Prahy nebo Vídně vydával jen pěšky. K významným podnikům patřilo i kamenictví rodiny Lukešů. Kvilda se rychle rozrůstala a stala se jednou z nejvýznamnějších osad této oblasti. V roce 1889 postihl Kvildu velký požár, který zničil dřevěný kostel svatého Štěpána z roku 1765, faru a domy na severní straně obce. Po požáru byla obec obnovena, dřevěné stavby nahradily převážně zděné. V roce 1910 jich zde stálo 122 a žilo v nich 1146 obyvatel, bez výjimky německojazyčných. V letech 1892-94 byl po vzoru kostela na Knížecích Pláních postaven pseudogotický kostel se šindelovou střechou a dřevěnými stropy. Zajímavostí je mešní stůl připevněný k mohutnému pařezu. Kostel zdobí obrazy Františka Sequense. Hřbitov u kostela byl zlikvidován v roce 1978, kříže odvezeny do sběrny a náhrobní kameny z větší části zahrabány v lese. V roce 2004 se obec postarala o nalezení více než 60 těchto kamenů a připravuje pietní úpravu bývalého hřbitova. Severně od Kvildy byla roku 1709 vysvěcena kaple P. Marie, sv. Štěpána a sv. Rocha, která byla roku 1860 nahrazena o něco větší stavbou. Jižně od obce nad Vltavou byla postavena kaplička sv. Jana Nepomuckého.
Na východní straně obce si hrabě Vilém Wurmbrand postavil v 19. století dvoupatrový dřevěný zámeček ve švýcarském stylu Wilhelmswald s kaplí Blahoslavené Panny Marie Pomocné a parkem. Zámek vyhořel na konci 19. století a nebyl obnoven, dodnes se ale zachovaly základy. Od roku 1768 zde působila škola, do které docházely děti ze širokého okolí. Postupně rostla, stěhovala se, ale po požáru v roce 1889 musela být postavena znovu. Roku 1936 zde byla zřízena česká státní jednotřídní škola (i v ní měli převahu žáci z německých rodin lesních dělníků, sociálních demokratů). Jedním ze společenských center se roku 1912 stal obecní dům postavený z peněz amerických krajanů. Obec byla známa převahou sociálních demokratů, dokonce i v květnových volbách v r. 1938 zde byl zvolen sociálně demokratický starosta. Místní sociální demokraté také tvořili poslední, šestou odsunovou vlnu v roce 1946 - asi 180 osob.
První pováleční dosídlenci byli často lidé bez zkušeností a většina se jich opět vrátila do měst. V říjnu 1947 dorazila skupina 16 rodin reemigrantů z Rumunska. Další rozvoj obce negativně poznamenalo zřízení hraničního pásma.
V drsné a opuštěné krajině okolí se natáčela řada filmů - Král Šumavy, Markéta Lazarová, Pod jezevčí skálou, Za trnkovým keřem. V prostorách bývalé budovy pohraniční stráže hodlá zřídit Nadace železná opona muzeum. Součástí instalace by se měla stát i rekonstrukce části drátěných zátarasů.
Na Kvildě začíná i končí pětikilometrový naučný okruh "Nelesní krajina". Na šesti informačních panelech podává přehled o vytváření krajiny člověkem.

Lenora, 765 m (Eleonorenhain) www.staralenora.cz
Obec, která vyrostla kolem slavné sklárny, založené Janem Meyrem v roce 1834, jež ve druhé polovině 19. století patřila mezi největší a nejmodernější sklárny Rakouska-Uherska. Jméno dostala podle Eleonory (1812-1873), manželky majitele zdejšího panství Jana Adolfa II. ze Schwarzenberku. Jan Meyr byl synem Josefa Meyra, zakladatele sklárny ve Vimperku. Jeho manželkou byla Kateřina Abelová, příslušnice dalšího slavného šumavského sklářského rodu. Sklárna vyráběla zejména velmi kvalitní křišťálové sklo. V roce 1841 Jan Meyr zemřel a jeho podnik zdědili synovcové Vilém Králík a Josef Taschek. V roce 1862 se po smrti společníka stal jediným majitelem sklárny Vilém Kralik. Typickým výrobkem bylo sklo lenorské zeleně. V Lenoře působil sklář Pavel Meyr, bratr zakladatele lenorské huti, který dostal za znovuobjevení postupu výroby rubínového skla od tehdejšího panovníka zlatou medaili. U lenorské sklárny fungovala také malířská dílna, ve které od roku 1869 pracoval slavný malíř Jan Zachariáš Quast. Zajímavostí je, že Quast přišel na Šumavu z Prahy, kde pracoval v letech 1863-66 v chrámu svatého Víta. Zhotovil tam v šesti oknech první novodobé vitráže. Ve své práci chtěl pokračovat, ale neshodl se s vedením Jednoty pro dostavění chrámu na odměně. Pražané dali přednost malířům skla z Innsbrucku a zhrzený Quast se odstěhoval do Lenory.
Sklo z Lenory sbíralo četné medaile na evropských výstavách. Na světové výstavě v Paříži v roce 1867 získalo sklo firmy Viléma Kralika nejvyšší ocenění, úspěch slavilo i na světové výstavě ve Vídni v roce 1873. Lenorská sklárna přečkala přelom století i první světovou válku. Až devadesát procent své produkce sklárna v meziválečném období vyvážela, zejména do Spojených států, ale také do Indie, Anglie, Belgie. Po druhé světové válce se sklárna zaměřila na výrobu foukaného skla, uvedla na trh i nový druh uměleckého skla, zvaného lenoár. V roce 1968 byla lenorská sklárna modernizována. Produkovala výrobky z olovnatého křišťálu i čiré, bohatě broušené sklo.
V roce 1996 vyhasla poslední sklářská pec v Lenoře. Zachovaly se původní dělnické domky, postavené u sklárny, jako cenný soubor lidové architektury.
Šest let po založení zde již stálo 20 domů a žilo 102 obyvatel. Obec rostla i nadále - před první světovou válkou již poskytovalo zdejších 47 domů přístřeší 779 obyvatelům, z nichž se osm hlásilo k českému jazyku.
Na návrší nad sklárnou je památník skladatele písně Na krásné Šumavě (Tief drinn im Böhmerwald) Ondřeje Hartauera (1839-1915). Byl odhalen v roce 1937. Na jeho realizaci byla vypsána veřejná sbírka. Památník navrhl Ernst Blumentritt z Českých Budějovic, práce provedl vimperský kameník Kurt Leiprt.
Pod silnicí směrem na Volary stojí přes Vltavu krytá dřevěná lávka z roku 1870, zvaná rechle. Sloužila k zadržování, počítání a postupnému vypouštění dřevěných polen, které se plavily po řece do papíren ve Větřní. Pětadvacet metrů dlouhá stavba je cennou technickou památkou.
Další technickou památkou je zděná obecní pec na chleba z první poloviny 19. století, která se používala ještě po druhé světové válce a dodnes se v ní v létě jednou měsíčně v sobotu peče voňavý chléb.
V centru obce stojí zámeček - původně sídlo majitelů skláren Kraliků - v současné době přestavěný na hotel.
Za pozornost stojí také chata KČST, postavená v roce 1924 podle projektu architekta Davida Hrobaře z Prahy. Po druhé světové válce vystřídali turisty vojáci Pohraniční stráže, po nich družstevníci z vimperské Jednoty. V roce 1986 byla chata rekonstruována.

Lipka, 881 m (Freiung)
Horská osada v sedle pod Šeravou (1061), vrchem mezi Lipkou a Kubovou Hutí, poprvé zmiňována v roce 1531. Německé jméno označuje místo osvobozené od nějakých povinností, například dávek apod. Obec byla téměř zcela německá - z 205 obyvatel v roce 1910 se k českému jazyku hlásili dva lidé. Stálo zde tehdy 25 domů. Poblíž leží Světlohorská nádrž, vybudovaná pro plavení dřeva v 19. století. Na jižní straně Světlé hory je Vlčí kámen, postavený na místě, kde byl 2. prosince 1874 zastřelen poslední šumavský vlk.

Loučová, 666 m (Lukau)
Část obce Hartmanice. Původně malá osada, poprvé zmiňována už v roce 1389. Byl zde postaven jeden z nejstarších šumavských pivovarů. V zemědělském
areálu stojí zámeček, který v 19. století patřil zdejšímu rodákovi a starostovi sušického okresu, spisovateli a vlastenci JUDr. J. A. Gabrielovi (1820-1880), příteli J. K. Tyla a K. H. Borovského. Prostá nevelká kaple se sedlovou střechou zdobenou vyřezáváním, u ní kopie umrlčích prken. Jméno obce bývá odvozováno od "loučového lesa", tedy lesa, v němž rostlo dřevo, z něhož se dělají louče - borovice. Ves byla převážně česká. V roce 1910 zde stálo 25 domů a žilo 121 obyvatel, z toho 116 se hlásilo k českému jazyku.

Malonice, 600 m (Malonicz)
Obec nedaleko Velhartic, ve které rostou nejstarší lípy v Pošumaví - jejich stáří se odhaduje na 800 let. Poprvé zmiňována v roce 1360. Zdejší zámeček, původně renesanční, byl přestavěn na kulturní dům. Narodil se zde Balbínův žák František Boryně ze Lhoty, misionář, který až do své smrti v roce 1722 žil mezi indiány v Peru. Zámeček od roku 1846 vlastnil Josef Lumbe z Malonic (1801-1879), profesor polnohospodářství na pražské polytechnice a prezident Vlastenecké hospodářské společnosti. Do šlechtického stavu byl za zásluhy povýšen roku 1867. V majetku dědiců zámeček zůstal až do roku 1945, do 1. světové války zde také provozovali pivovar. Bratr Josefa Lumbeho Karel (1807-1887), pražský lékař a poslanec, koupil klasicistní dům na Pražském hradě, který se nedávno stal rezidencí českých prezidentů (Lumbeho vila).

Maršovice, 653 m (Marschowitz)
Obec západně od Sušice, poprvé zmiňovaná v roce 1404. Zcela česká ves byla v roce 1910 tvořena devíti domy, v nichž žilo 55 obyvatel.

Masákova Lhota, 785 m (Mehlhüttel)
Osada západně od Vimperka je poprvé zmiňována v roce 1467. V 19. století rostla poměrně rychle. V roce 1790 zde stálo 41 domů, o 50 let později již 76 s 521 českými obyvateli a k roku 1910 dosáhl počet zdejších domů 103 a obyvatel 1072. Z nich se jen osm hlásilo k německému jazyku. Ve vsi lze spatřit šumavské roubené domy.

Matějovice (Mattowitz)
Osada nedaleko Dešenic přípomínaná poprvé k roku 1379. V roce 1910 k ní patřilo 23 domů, v nichž žilo 137 lidí německého jazyka. Zachovalo se několik stavení sloužících převážně k rekreaci. Kaplička u cesty byla nedávno opravena. Při cestě k Děpolticím stojí chalupa se zvoničkou. U ní se otvírá pěkný rozhled na údolí směrem k Dešenicím.

Městiště, 600 m (Dorrstadt)
Obec u Děpoltic. Pod českým jménem je několikrát zmiňována v 16. a 17. století, německé jméno se objevuje v 18. století. Na jeho konci zde stálo 18 domů. Obec dále nerostla - při sčítání v roce 1910 zde bylo 17 domů a 137 obyvatel, všichni německého jazyka. Ojediněle dochovaný roubený hamr s dílnou č.p. 5 z r. 1850, v provozu do r. 1975. Slovo městiště obvykle označuje místo, kde stálo město. Zde však připadá v úvahu spíše staročeský význam půda, případně volný prostor či staveniště. Německé jméno vzniklo zkolmolením výrazu dürre Stätte, tedy suché místo. Roubený vodní hamr z 19. století zapsaný do seznamu nemovitých památek. Ještě v šedesátých letech zde pracoval hamerník Ferdinand Denkschertz, poslední majitel hamru v Hojsově Stráži.

Michalov, 820 m (Michalow)
Obec nedaleko Stach, poprvé zmiňovaná v roce 1850.

Michlova Huť (Helmbach)
Již v polovině 16. století zde pracovala skelná huť. V letech 1672-1724 patřila sklářskému mistrovi Michlovi Millerovi (1683 objevil technologii křídového skla - křišťálu, před rokem 1700 je doložena i výroba rubínového skla) a jeho potomkům. Nedaleko vsi stojí u skupiny stromů nově opravená obdélná kaple s barokním štítem. Německý název pochází z výrazu (am) hellen Bache, tedy ves nad světlým potokem. V roce 1910 zde stálo 24 domů a žilo 225 lidí, až na 10 Čechů to byli Němci.

Milešice (Oberschlag)
Ves asi šest kilometrů jihozápadně od Záblatí je připomínána v polovině 14. století. Německé jméno se objevuje prvně koncem 16. století. V 15. století patřila k hradu Husi, v 19. století k velkému panství Vimperk. V roce 1910 byla obec tvořena 80 domy, v kterých žilo 428 obyvatel. Byla tehdy zcela německá. V minulosti se zde rýžovalo zlato. Západně odtud leží rezervace Milešický prales.

Milínov (Milonow)
Ves jihozápadně od Hor Matky Boží na silnici z Běšin do Petrovic. První zmínka pochází z poloviny 16. století. V roce 1910 byla zcela česká a tvořilo ji 19 domů a 120 obyvatel. Narodil se zde matematik Matyáš Lerch (1860-1922), profesor univerzity ve Freiburgu (1896-1906), české brněnské techniky (1906-1920) a nově zřízené Masarykovy univerzity (1920-1922). Napsal řadu vědeckých studií a za svou práci v oboru teorie čísel získal v roce 1900 velkou cenu pařížské Akademie věd.

Mlynářovice (Müllerschlag)
Ves v lesích asi sedm kilometrů severně od Volar připomínaná v polovině 14. století pod jménem Mlynářova Lhota, později už jako Mlynářovice. Česká varianta se spolu s německou vyskytuje po celé 16. a 17. století, v 18. století mizí. V roce 1910 k obci patřilo 43 domů a 219 obyvatel, z nichž se jen dva přihlásili k češtině. Kaple P. Marie z roku 1860 byla znovu vysvěcena v roce 1993. Památkově chráněné jsou usedlosti č.p. 20 a 26. Poblíž domu č.p. 20 stojí tzv. Maruščina boží muka s téměř setřelým nápisem Ave Maria připomínající zachránění dívky, kterou zde zranil blesk. Jiná boží muka postavená na památku lesníka zastřeleného pytlákem stojí asi 400 metrů před myslivnou.

Modrava, 985 m (Mader, Maderhäuser)
Obec byla založena na začátku 17. století jako osada na místě, kde soutok tří potoků - Filipohuťského, Modravského (Luzenského) a Roklanského tvoří řeku Vydru. Už v roce 1523 se v pramenech připomíná říčka Modrava, v roce 1614 je pak místo zmíněno jako "Wüstung weisse Modra genennt". Zdejší potoky byly kdysi bohaté na pstruhy a lososy a dávaly tak živobytí místním rybářům.. V roce 1617 bylo královským výnosem umožněno na Modravě volné pasení soumarů, kteří už toho dne nedošli po stezce do Kašperských Hor. Obyvatelé Modravy se živili hlavně rybářstvím a lovem až do konce 18. století, kdy kníže Schwarzenberk koupil od hraběte Kinského prášilské panství a začal těžit zdejší dřevo. Jeho dopravě do vnitrozemí stálo v cestě kamenité koryto Vydry. Nápad splavnit ji odstřelem balvanů naštěstí nebyl reálný. Překážka pak byla odstraněna stavbou Vchynicko-tetovského kanálu.
Na Modravě se zpracovávalo rezonanční dřevo na výrobu hudebních nástrojů. Pilu na jeho výrobu založil v roce 1826 František Bienert (1788-1866) na Roklanském potoce, když zakoupil od majitele panství Josefa Schwarzenberka starou pilu. V roce 1832 Bienert získal císařské privilegium pro výhradní výrobu ozvučného dřeva na dobu 10 let. V roce 1855 zřídil další podobnou provozovnu ve Stožci. V Modravě v tuto dobu zaměstnával na pile a v lese 50 - 100 lidí. Rezonanční desky na strunné nástroje i klavíry se odtud vyvážely do celé Evropy i do Ameriky. Po Bienertově smrti převzala vedení obou závodů manželka. Výroba však vzhledem k velké konkurenci klesala a polom, který roku 1870 zničil mnoho starých porostů, zavinil, že rezonanční dříví muselo být dováženo. Vdova pily roku 1871 prodala Schwarzenbergovi, který modravskou pilu zlikvidoval a výrobu roku 1880 převedl do Stožce. Část pily (č.p. 50) se zachovala dodnes - dřevěná budova se šindelovou střechou a cibulovou věžičkou, sousedící s obytným stavením, sloužila k ukládání a sušení dřeva. Dnes je zde rekreační středisko Pupík.
Mezi Roklanským a Modravským potokem stojí hospoda U pstruha, ve které se scházeli pašeráci a pytláci. Pašeráci si vydělávali dopravou nedostatkového zboží přes hranici - například šňupacího tabáku.
Před první světovou válkou byla obec vedena jako pouhá část osady Prášily, kam patřila farou i poštou. V roce 1924 byla dokončena čtyřpatrová Klostermannova chata Klubu českých turistů podle projektu architekta Bohuslava Fuchse. V době otevření měla 28 pokojů s 57 lůžky, dvě velké nocležny s 22 lůžky a restauraci. Za druhé světové války sloužila jako rekreační zařízení organizace Hitlerjugend a po válce do ní jezdili zaměstnanci plzeňské Škodovky. Dnes je v soukromých rukou, po rekonstrukci byla znovu zprovozněna v roce 2004.
V roce 1934 byla na Modravě otevřena česká obecní a mateřská škola. Objekt od roku 1999 slouží jako Hotel Modrava.
V okolí Modravy se odehrává děj několika románů Karla Klostermanna - například Ze světa lesních samot.
Na Modravě funguje největší informační středisko v západní části Šumavy.

Mochov, 875 m (Mochau)
Horská osada nad levým břehem Pstružného potoka, poprvé zmíněná v roce 1336. Zachoval se zděný mlýn č. 10 z druhé poloviny 18. století s roubenou obytnou částí v patře a s dřevěnou pavlačí. Zajímavostí je také skupina památných modřínů opadavých, starých 150-175 let, které v obvodu měří až 390 cm.V roce 1790 patřila ves k panství Dolejší Těšov a patřilo k ní devět usedlostí. V roce 1910 to bylo již 14 domů a 106 obyvatel (z toho dva se hlásili k češtině).

Nemilkov, 637 m (Nemelkau)
Ves nad levým břehem Ostružné nedaleko Čachrova, připomínaná už v roce 1382. Nejvýznamnější památkou je zámek, původní renesanční tvrz ze 16. století, upravená v r. 1798 na barokní zámek a opravená v r. 1962. Patrová stavba s věžičkou, velkým věžovým rizalitem a mansardovou střechou veřejnosti není přístupná. Dochovaly se zbytky psaníčkových sgrafit. V obci stojí několik stavení s polovalbovými střechami. V roce 1910 zde bylo 38 domů a žilo 315 obyvatel, z nichž se jen 15 hlásilo k němčině.

Nezdice, 610 m (Nesditz)
Obec, v pramenech připomínaná v roce 1396, se zachovanými zbytky původní šumavské architektury. Renesanční tvrz byla nedávno rekonstruována a změněna na ubytovací zařízení. Památkově je chráněná rychta (č.p. 1), do rejstříku nemovitých památek je zapsána též roubená usedlost č.p. 112. Z Nezdic odcházeli od konce 19. století do začátku druhé světové války lidé na práci do světa - nejčastěji jako muzikanti a dělníci k cirkusům nebo jako zedníci na stavby. V roce 1910 zde stálo 148 domů a žilo 1222 obyvatel (jeden se hlásil k němčině).

Nicov, 896 m (Nitzau)
Dominantou malé obce u silnice z Kašperských Hor na Stachy je kostel svatého Martina z druhé poloviny 13. století, připomínaný již k letům 1296-1301, v 17. a 19. století rozšířený a přestavovaný. Sakristie a předsíň byly přistavěny v roce 1866. Západní průčelí vybíhá v barokní štít. K pravému boku lodi přiléhá věž, v minulosti snížená, okna do lodi byla upravena při přestavbě, stejně jako boční okna presbytáře. Rovně uzavřený presbytář je stejně vysoký jako loď a má ve svém závěru románské okénko. K vybavení kostela patří románská žulová kalichovitá křtitelnice, další vnitřní zařízení je z 18. a 19. století. Kostel je nejvýše položenou románskou kostelní stavbou v Čechách. Bohoslužby v tomto kostele často navštěvoval známý šumavský silák Sepp Rankl. U kostela stojí výstavná barokní fara. Z Nicova pochází literát Karel Winter (1908-1977), který většinu děl napsal v šumavské nářeční němčině. Jako učitel působil v německých oblastech Slovenska, po válce žil v Německu.
Jméno obce znamenalo původně patrně Nicův dvůr. Jméno Nitz je z historických pramenů doložená zdrobnělina jména Nikolaus, podobně jako Fritz od jména Friedrich. Osada původně patřila klášteru v Ostrově u Davle, v roce 1420 se majitelem stal hrad Kašperk a v roce 1548 město Kašperské Hory. V roce 1910 zde stálo 27 domů a žilo 218 převážně německy hovořících obyvatel (k českému jazyku se hlásili jen dva).
Nicov nabízí krásný rozhled na Kašperskohorsko a vrchy směrem k Pancíři. V lese severně nad obcí je skála zvaná Královský kámen, podle toho, že označovala hranici Královského hvozdu. U Nicova stojí kopie unikátní historické památky - kohoutího kříže. Původní kříž, pocházející z roku 1890, strhli a zničili v šedesátých letech minulého století vandalové. Téměř pětimetrová kopie je ozdobena mnoha detaily ze silného plechu, které znázorňují nástroje Kristova umučení, a na jeho vrcholu je kohout. Kříž je pozoruhodnou památkou lidového umění a řemesla a dokladem lidové zbožnosti. Kohout připomíná zapření Krista - dříve než zazpíval, apoštol Petr třikrát zapřel svého mistra. Kohout stojí na hodinách, které ukazují třetí hodinu - čas, kdy Kristus zemřel. Na kříži vedle Ježíšova těla a trnové koruny jsou siluety dalších předmětů - hřebů, kladiva, halapartny, kleští, vrtáku, ruky, která Krista udeřila, Pilátova džbánu, rukojeti bičíků a důtek, žebříku, lopaty, kalichu, tesáku, houby na tyči a lucerny.

Nová Hůrka, 880 m (Neuhurkenthal)
Osada nedaleko Železné Rudy, ve které stávala sklárna rodiny Abelů, je poprvé zmiňována v roce 1836. V 19. století tady fungovala sklárna, brusírna zrcadel, pila, mlýn... Místní sklárna zanikla v roce 1904. Od roku 1950 byla Nová Hůrka centrem vojenského prostoru, dosud stojící budovy sloužily vojákům a jen díky tomu se zachovaly dodnes. Byla zde zřízena největší základna vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda. Na silnici sloužil kontrolní bod při vjezdu do vojenského prostoru.

Nová Pec, 737 m (Neuofen)
Původně dřevařská osada byla založena v roce 1686. Název se vztahoval ke kolomazné peci, která kdysi stávala na tomto místě. Součástí obce je také osada Nové Chalupy založená roku 1848. Jižně od osady byl v roce 1887 postaven čtyřkilometrový Želnavský smyk, spojující Schwarzenberský kanál s Vltavou. Při odbočce silnice do Jelení zděná myslivna s polovalbovým štítem a zvoničkou na střeše z 19. století. Dnes je osada významným rekreačním centrem u Lipenské přehrady. Roku 1910 žilo v Nové Peci v 70 domech 486 německojazyčných obyvatel

Nové Hutě, 1050 m (Kaltenbach, též Mayerhütte a Neuhütten)
Obec na hranici Národního parku Šumava nedaleko Churáňova pod vrchem Přilba (1219 m). Rozkládá se na šumavských pláních na území, kde v minulosti stávalo několik malých osad. Nejstarší dochovaná zmínka o osídlení této lokality se týká sklárny Johanna Pocka, která stála už v roce 1686 v místech dnešních Pokových Hutí (Bockhütte). Na území dnešních Nových Hutí fungovalo několik dalších skláren. V roce 1754 přebral Pockovu sklárnu Benedikt Adler. Od roku 1803 měli podnik na výrobu tabulového skla pronajatý členové známé sklářské rodiny Meyrů. Roku 1840 zde stálo 68 stavení a žilo 416 obyvatel.
Na konci 19. století nastal konec sklářského průmyslu, který zasáhl i Nové Hutě. Obyvatelé se začali zabývat výrobou papíru, zápalek, zpracováním dřeva a zemědělstvím. V roce 1892 převzal výrobnu dřevěného drátu od Michaela Fuchse podnikatel Josef Stadler a rozšířil sortiment o zápalky. Sirkárna ležela v údolí Studeného potoka mezi Hutěmi a Borovými Lady. Zřejmě jako připomínku jména původního majitele zvolil Stadler symbolem továrny lišku, která zdobila etikety krabiček. Sirkárna zanikla v roce 1913 a dodnes se zachovaly jen obrysy základů jejích budov. Tou dobou byla obec tvořena 88 domy a 953 obyvateli, kteří se všichni hlásili k němčině.
Ve třicátých letech začal fungovat nový způsob podnikání - v obci byly dva hostince s pokoji pro turisty a na svahu Přilby byla postavena lyžařská chata. Po druhé světové válce byla převážná většina obyvatel odsunuta do Německa a obec, do té doby zvaná Kaltenbach (Studený Potok) dostala české jméno Nové Hutě.

Nové Městečko, 515 m (Neustadtl)
Malá obec u Annína byla založena ve 14. století pány z Dlouhé Vsi, kteří spojili ves Rajsko a malé osady kolem kostelíka svatého Mořice (Mouřenec). V 19. století se obec jmenovala Novoměstsko. V roce 1910 ji tvořil 31 dům s 228 obyvateli, z nichž se jen čtyři hlásili k českému jazyku.

Nové Údolí, 815 m (Neuthal)
Osada, založená v těsné blízkosti česko-bavorského přechodu na začátku 19. století knížetem Schwarzenberkem. Bývala nazývána také Spitzenberg. První písemná zmínka pochází z roku 1806. Sídlila zde finanční stráž i četníci. V roce 1841 patřila ke krumlovskému panství a tvořilo ji 25 stavení a 231 lidí. V roce 1910 zde stálo 34 domů a žilo 271 obyvatel. Z nich se 259 přihlásilo k německému jazyku. Po zřízení pohraničního pásma po druhé světové válce byli obyvatelé vystěhováni a osada téměř zanikla, zbyla jen jedna stodola.
K rozvoji obce na začátku minulého století přispěla železniční trať Volary - Nové Údolí - Pasov, otevřená v roce 1910. Po druhé světové válce byl provoz ukončen, z české strany byl obnoven v roce 1990. Spolek Pošumavská jižní dráha zde na původním náspu postavil 105 metrů dlouhou přeshraniční dráhu s replikou parní lokomotivy a dobrovolným jízdným. Ve třech odstavených historických vagonech je instalováno muzeum pošumavských železnic. V Novém Údolí je hraniční přechod pro pěší a cyklisty.

Nový Svět, 956 m (Neugebäu)
Osada u Borových Lad, kde ještě ve čtyřicátých letech minulého století stálo přes padesát domů. Založena byla roku 1752 na dominikální půdě. V roce 1790 zde stálo devět usedlostí, do počátku 20. století vyrostla na 42 čísel. To zde již žilo 356 obyvatel, z nichž jen tři se hlásili k českému jazyku. Do současnosti se nedochovalo z původní zástavby téměř nic. Ani farní kostel svatého Martina, postavený v letech 1796-1797 zednickým mistrem Hainzem pod vedením vimperského stavitele Josefa Bindera na místě dřevěné kaple sv. Ducha z roku 1787. Stavba s nízkou věžičkou v západním průčelí, nevelkými okny a bez vně patrného oddělení lodi a presbytáře působila poměrně robustně. Na konci sedmdesátých let bylo nařízeno bourání této stavby, i když bývala památkově chráněna.

Nuzerov, 570m (Nuserau)
Malebná skupina domků na úbočí zalesněného vrchu Nuzerovská Stráž (802 m). Kolem nevelké návsi obce, poprvé zmiňované v roce 1353 se dochovalo několik chalup (č.p. 1, 3 a 4 jsou zapsány v seznamu nemovitých památek), jedna z nich se zvoničkou na střeše. Od obce se otevírá pěkný výhled na vrchy s hradem Kašperk a k Sedlu. V roce 1910 byla obec tvořena 22 domy a 168 převážně německými obyvateli (k češtině se jich hlásilo 25). Vrchy nad Nuzerovem nesou jméno Stráže. Podle pověsti se na nich v případě nebezpečí stráže zapalovaly signální ohně. Na kraji lesa u vsi zůstaly dvě vlčí jámy. V lese, stranou cesty na Červené Dvorce, stávala lesní kaple, z níž se dochovalo pouze zdivo.

Nýrsko, 452 m (Neuern, Niersko)
Městečko na severním kraji Šumavy. Bývalá osada na zemské stezce do Bavorska byla založena ve 13. století u brodu přes Úhlavu. V roce 1327 doložena už jako městečko královské komory. U Nýrska byli 22. září 1467 poraženi Rackem z Janovic, který sídlil na nedalekém Pajreku, bavorští křižáci, táhnoucí proti králi Jiřímu z Poděbrad. V roce 1593 udělil císař Rudolf II. obci první městská práva. V roce 1895 byla do Nýrska z Vídně přenesena optická výroba společnosti W. Ecksteina, základ pozdějšího podniku Okula, největšího českého závodu na výrobu brýlí.
V obci se dochoval původně gotický kostel sv. Tomáše, připomínaný již v roce 1352, v 18. století barokně přestavěný. Konsoly křížové klenby presbytáře mají podobu lidských tváří. Barokní oltáře z let 1777-1779 jsou dílem místního truhláře a řezbáře Jakuba Brandla. K jižní straně byla přistavěna barokní kaple P. Marie. V kostele jsou umístěny dva barokní náhrobníky z 18. století. U kostela stojí raně barokní patrová fara ze 17. století. a socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1735. Výraznou dominantu náměstí tvoří raně barokní radnice (č. p 81) z roku 1684, která upoutá především svým štítem členěným pilastry a římsami a zdobeným ornamenty. Ve třetím patře štítu jsou umístěny dva znaky - vlevo Václava Vojtěcha svobodného pána Koce z Dobrše, vpravo patrně jeho manželky (rod Koců z Dobrše sídlil v okolí od 16. století do r. 1717). Počátkem 20. století budova sloužila jako továrna na prádlo. Budovu městského úřadu z roku 1907 na protilehlé straně náměstí projektoval vídeňský stavitel V. Tschepper. V roce 1910 v městě stálo 276 domů a bydlelo 2374 lidí, z nichž se 51 přihlásilo k českému jazyku. Zhruba kilometr jihovýchodním směrem je židovský hřbitov z 15. století s dochovanými náhrobky z 18. století. Je na něm hrob a památník 108 obětí transportu smrti z konce druhé světové války. Hřbitov je uprostřed pole a nevede k němu cesta.
Na jižním konci města u Úhlavy se zachovalo bývalé lesní divadlo, založené v roce 1935. Součástí scény bývala i skála za jevištěm. V divadle hostovali i známí herci z Národního divadla - Z. Štěpánek či J. Vojta v představení Maryša, zázemí zde měly dva nýrské ochotnické soubory. V sedmdesátých letech minulého století bylo divadlo zavřeno a přilehlý objekt dnes funguje jako penzion.
V obci stával také kostel Čtrnácti svatých pomocníků, dokončený v roce 1712. Jeho vnitřek byl zmenšenou kopií dominikánského kostela v Klatovech. V roce 1973 byla stavba zbořena.
Mezi nýrské zajímavosti patřila v meziválečném období ptačí rezervace pod vrchem Pajrek na rozloze pěti hektarů. U jejího vchodu stával vyhlídkový pavilon s věží pro pozorování ptáků.
Z Nýrska pochází německý spisovatel a historik Josef Blau, švagr Jindřicha Jindřicha. V letech 1906-1945 zde učil jiný německý spisovatel, Hans Watzlik.

Odolenov, 682 m (Wodolenow)
První zmínky o obci, ležící tři kilometry severozápadně od Sušice, pocházejí z roku 1543. Obec byla zcela česká, v roce 1910 zde stálo 18 domů a žilo 92 obyvatel. O léčivé síle místního pramene psali v 17. století Vojtěch Chanovský a Bohuslav Balbín. Roku 1748 u něj nechal hrabě Jan Ferdinand Desfours postavit kapličku P. Marie Pomocné. V polovině 19. století se tu pokusila baronka Antonie Sturmfederová bez valného úspěchu založit lázně. I nadále sem ale zajížděli lidé hledající uzdravení. Hostinec fungoval ještě několik let po válce. Areál pak chátral, až zde byl v šedesátých letech založen pionýrský, dnes dětský tábor.
K názvu obce se vztahuje několik pověstí, které se liší dějem, vždy se však týkají panny jménem Vodolenka. Ještě v 18. století zde prý byl udržovaný její hrob, zničen měl být při výstavbě kaple. Jsou to však pozdní vyprávění a své jméno obci zanechal spíše její první majitel.

Oldřichovice, 638 m (Olchowitz)
Vesnička pod vrchem Prenet, poprvé zmiňovaná v roce 1383. V roce 1910 byla zcela německá (32 domů, 201 obyvatel).

Onen svět, 775 m (Jenewelt)
Osada na úpatí Můstku s dřevěnými i zděnými horskými chalupami. Stávala zde sklárna, založená v roce 1494 Mertlem z Mochova. Byla to první písemně doložená huť v Královském hvozdu. Vyhasla v první polovině 17. století. Osada měla stabilní velikost - v letech 1790 i 1840 ji tvořilo 15 usedlostí, v roce 1910 k ní patřilo 16 domů, v kterých žilo 110 obyvatel německého jazyka.

Opolenec, 600 m (Oppelitz)
Vesnička nedaleko Kašperských Hor. První zpráva pochází z roku 1436, kdy ves patřila Sušici. V roce 1584 se Opolenec stal majetkem Kašperských Hor. Jméno zřejmě pochází ze slov opolený (ohořelý) dvorec. V obci stojí malebná skupina zachovalých šumavských chalup a dvě kapličky. Na konci 18. století zde bylo 13 usedlostí, do roku 1910 tento počet vzrostl na 22 (160 obyvatel, z toho šest Čechů). Rodiště spisovatelky Marie Frankové, roz. Illnerové (*7. 3. 1930 v č.p. 4), která byla za zásluhy o šumavskou vlastivědu a sbližování lidí z obou stran hranice jmenována roku 1991 čestnou občankou Kašperských Hor, roku 1994 získala Spolkový kříž za zásluhy.

Pěkná (Šenava, Schönau)
Ves jihovýchodně od soutoku Teplé a Studené Vltavy na silnici z Volar do Horní Plané. První zmínka o ní pochází z roku 1393. Kostel sv. Anny z konce 18. století, věž postavena r. 1903. Mobiliář pochází z doby vzniku, mj. kamenná křtitelnice z r. 1789. V roce 1910 patřilo do obce 40 domů s 351 obyvateli a ves byla zcela německá.

Petrovice u Sušice, 560 m (Petrowitz) www.petroviceususice.cz
Obec u Kepelského potoka byla zmiňovaná v historických pramenech na začátku 14. století. Kostel sv. Petra a Pavla byl ale založen již počátkem 13. století (románská západní věž), goticky byl přestavěn ve 13. a 14. století. Původní stavba se zachovala ve zdivu věže a kněžiště, loď byla rozšířena v 15. nebo 16. století, kdy byla přistavěna také sakristie, změněna okna, římsy a opěráky. V západním průčelí stojí vysoká a dosti mohutná věž, jejíž první patro snad bylo původně spojeno chodbou s jižně stojící tvrzí [OVĚŘIT!]. Gotický vchod proražený ze severu je pozdější. Úzká okénka prolamují zeď věže v prvním a druhém patře, v hořejších dvou patrech jsou větší sdružená okna, ta nižší však byla v minulosti poškozena při instalaci věžních hodin. Z jižní strany vede do plochostropé lodi gotický profilovaný portál. Presbytář je sklenut křížovou žebrovou klenbou vybíhající ze štítových konzol. Ve východní zdi je zachována špaleta románského okna. Na stěnách lodi je zavěšeno 12 obrazů apoštolů připisovaných někdy Petru Brandlovi. To ale poslední odborné posudky vyvracejí. V kostelní podlaze je zapuštěno deset velmi sešlapaných náhrobníků, z nichž některé pocházejí až ze 16. století. Kolem kostela se zachovala středověká obranná zeď zesílená opěráky tam, kde na severu spadá k cestě. Na koruně hradby patrné zbytky gotického ozubení, do ohrazeného prostoru vede gotická brána.
Přilehlá část obce s dolní návsí je nejstarší částí Petrovic. Kaplička Jana Nepomuckého na Dolní návsi pochází z 18. století. Při rozšiřování silnice v letech 1959-1960 byla přemístěna, ale na popud faráře a zásluhou obecního úřadu byla vrácena na původní místo a v r. 2001 znovu vysvěcena. Památkou je také dvoukřídlý barokní zámek z 18. století, secesně upravený v roce 1907 (viz Kněžice).
Chráněnou technickou památkou je zděný mlýn Tamíř s barokním štítem č. 19, stodola a mostek přes náhon. V obci působila menší továrna na výrobu obalové lepenky. V roce 1963 zde byla slavnostně dokončena elektrifikace Západočeského kraje, když byly připojeny osada Trsice a samota Dub. Přitom byla v Trsicích u transformátoru symbolicky zakopána lucerna. Již dříve však byla v části obce využívána elektřina z malé vodní elektrárny ve Vojeticích.
Od konce 19. století podnikala obec různé pokusy zajistit si dostatek vody. První rozvod do tří stojanů zřídila v roce 1894. Nádrž na vodu z Kepelského potoka a čerpadlo na větrný pohon stály jižně od kostela na Vyšehradu. Toto řešení se ale neosvědčilo a roku 1898 byl zajištěn pohon vodním kolem přímo na potoce. Od roku 1929 pak byly budovány studně a vrty v okolních prameništích, poslední v roce 1984.
V roce 1910 se ze zdejších 368 obyvatel hlásilo 348 k češtině. Obec tehdy tvořilo 38 usedlostí.

Prášily, 910 m (Stubenbach)
Obec vznikla na staré obchodní stezce ze Zwieselu (Světelská stezka) pod vrchem Ždánidla v polovině 18. století založením skláren Vavřince Gattermayera, který získal okolní lesy od hraběta Jindřicha Mannsfelda. Podle zakladatele místních hutí se osada původně nazývala Gattermayerova Huť a později Stubenbach i Finstere Stube. Obec byla nakonec pojmenována podle potoka Stubenbach, na němž leží. Jeho jméno pocházelo od hlubokého tmavého údolí, kterým protéká a které bylo zvané Die finstere Stube - tmavá jizba. Současné pojmenování vzniklo podle prachu z hutí a brusíren.
Měšťan Nového města Pražského Vavřinec Gattermeyer tady založil Hořejší a Dolejší prášilskou huť v roce 1752. V roce 1754 svoji Hořejší huť přestavěl na výrobu zrcadel. Finančně se na přestavbě podílel hrabě Josef Jan Maxmilián Kinský, který z ní pak odebíral polotovary pro svoji sklárnu ve Sloupu v severních Čechách. V roce 1763 se Kinský stal majitelem prášilského statku a přeměnil na výrobu zrcadel i Dolejší huť. Oba provozy pak pronajal Ferdinandu Abelemu a u prášilských skláren nechal postavit velkou brusírnu a leštírnu. Provozy velmi prosperovaly, prášilské sklo se vyváželo do Rakouska, Saska a Francie. Po Kinského smrti v roce 1780 však nastal pozvolný úpadek skláren.
Koncem 18. století přešla obec do majetku Schwarzenberků. V roce 1818 zanikla Hořejší huť, v roce 1824 Dolejší.
Už v roce 1819 zahájil v opuštěných továrních budovách Kašpar Eggerth ruční výrobu papíru. Ta skončila až po požáru v roce 1933. Výrobky této papírny sklízely uznání na světových výstavách v Londýně (1851) i Paříži (1855). Papíry z Prášil používal na své knihy milovník Šumavy, básník a výtvarník Josef Váchal i prezidentská kancelář.
V letech 1802-03 nechal majitel Prášil kníže Josef Schwarzenberk postavit na místě kaple z roku 1756 kostel svatého Prokopa, v roce 1856 zde byla zřízena fara. Stavba kostela byla celkem prostá a bez slohových znaků. V západním průčelí stála štíhlá věž, loď byla plochostropá obdélná, v nárožích zaoblená, presbytář užší s polokruhovým závěrem. Kostel byl v šedesátých letech minulého století změněn na kulturní dům, ale ani to jej nezachránilo od dalšího chátrání. V lednu 1979 byl odstřelen.
Významným zdrojem obživy obyvatel obce byla těžba a zpracování dřeva, zvláště po velké kalamitě v roce 1870. V roce 1878 tady založil nadlesní František Lenk podle švýcarských vzorů odbornou školu pro výuku dřevařských řemesel. Dílna vyráběla vyřezávaný nábytek, rámy obrazů a zrcadel i exluzivní manžetové knoflíky. V roce 1882 byla kolekce nábytku z Prášil vystavena s úspěchem v Praze. Soupravu nábytku si koupil například uherský biskup i zájemce ze San Francisca. V roce 1889 však byla z finančních důvodů škola i její dílny zavřeny.
V roce 1910 zde stálo 67 domů a žilo 531 obyvatel (523 se hlásilo k němčině), ve třicátých letech minulého století to bylo již přes tisíc obyvatel. Obec měla vlastní četnickou stanici, poštu, lékaře, státní obecnou i mateřskou školu. Krátce po založení obce byl postaven i panský pivovar. Vařil pivo pro sklářské dělníky. Postupně se ale prášilské pivo začalo čepovat nejen v Prášilech, ale také v Dobré Vodě, Modravě, Pomezí, Hrádcích, Srní či Filipově Huti. V letech 1917-20 byl provoz pivovaru postupně uzavřen. Majitel statku Adolf Schwarzenberg prodal pivovar v roce 1927 Klubu českých turistů, o rok později byl areál přestavěn na chatu. Do současnosti se dochovaly jen pivovarské sklepy. V centru obce stojí památkově chráněný areál panského domu (č.p. 120) tvořený vlastní budovou, kamennou ohradní zdí, rozlehlou zahradou a stodolou na jejím konci. Ta je poslední stavbou, která zbyla z hospodářského zázemí domu. Ve svahu nad ním leží pozemek, na němž stával kostel sv. Prokopa. Památkově chráněný je také dům č.p. 117 z počátku 19. století.
V dubnu 1945 se u nedalekého Grünbergu střetli Američané s ustupujícími německými jednotkami. Po druhé světové válce vznikl vojenský prostor Dobrá Voda s několika střelnicemi, do kterého patřily i Prášily. Vstup do obce byl omezen, pro cizí bylo třeba propustek a při střelbách se uzavírala přístupová silnice. Obnova obce, spojená s jejím otevřením světu, začala po roce 1989. V roce 1997 bylo v Prášilech otevřeno Informační středisko a ve stejném roce začala sloužit nová turistická chata, postavená ze státní podpory a obligací členů Klubu českých turistů. Má kapacitu 70 lůžek.

Přední Výtoň, 755 m (Vorder Heuraffl)
Obec na pravém břehu Lipenské přehrady, která je poprvé v písemných pramenech zmiňována v roce 1377. Německý název obce by se dal přeložit jako "lesní chýše", český název je odvozen od dřev, která se tu jako poplatek vytínala z vorů plavených po Vltavě. Původně bývala sídlem poustevníků. V roce 1384 Petr a Jan z Rožmberka založili kapli a šest pousteven pro poustevníky eremity. Za husitských válek byli vyhnáni, později se však vrátili a přibyla i skupina nového řádu paulánů. Na počátku 16. století začali stavět společný klášter. Zakrátko se z Přední Výtoně stalo vyhledávané poutní místo. Roku 1523 byl kostel i klášter vysvěcen. Příslušníci řádu zbohatli z darů poutníků a přestávali žít poustevnickým životem. Po polovině 16. století nastal úpadek a klášter byl postupně opuštěn. V 18. století sloužila obec jako sídlo dřevařů a plavců.
Mezi nejcennější památky patří pozdně gotický kostel sv. Filipa a Jakuba z let 1512-23, postavený na místě gotické kaple ze 14. století, v letech 1883-86 pseudogoticky upraven. Z bývalého kláštera se zachoval refektář, přeměněný na farní kancelář.
Na západním konci vsi stojí dvě památkově cenné chalupy s polovalbovými štíty a obdélný statek na samotě U Stoiberů. Tři kilometry jihozápadně leží přírodní památka Mülterberské rašeliniště s porostem kleče (8,5 ha).

Radešov, 560 m (Schröbersdorf)
Obec nedaleko Rejštejna s několika dochovanými chalupami - například č.p. 4 se šalovaným štítem (památkově chráněná). První zmínka o obci pochází z roku 1572. Německý název se objevuje v polovině 17. století. Jeho první část pochází od slova Schröpferm, tedy lazebník, který pouští žilou. V 17.-18. století patřila obec ke kašperskohorskému panství. Před polovinou 19. století zde žilo 70 obyvatel v osmi usedlostech. V roce 1869 zahájili bratři Greifenhagenové výrobu papíru na lepenku, balicí papír a karton pro továrny na sirky. Papírna zanikla během první světové války. Roku 1910 obec sestávala z 17 domů a 184 obyvatel a byla zcela německá. V roce 1920 začala fungovat vodní elektrárna, která je v činnosti dodnes. Doktor Frič zde před druhou světovou válkou založil zemský ústav pro umělý chov lososů a pstruhů.

Radvanovice, 920 m (Schillerberg)
Zaniklá obec u Lenory, poprvé zmiňovaná v roce 1581. Koncem 18. století patřila k vimperskému panství a měla 13 usedlostí. V roce 1910 byla zcela německá, ve zdejších 29 domech žilo 177 obyvatel.

Ranklov, 1140 m (Ranklau)
Bývalá horská samota mezi Zlatou Studnou a Zhůřím, poprvé uváděna v roce 1869. Tady žil silák z Klostermannových románů Josef Klostermann, známý "po chalupě" jako Sepp Rankl (1819-88) - forman, vozící do hutí křemen a dřevo pro sklárnu na Zlaté Studni (Goldbrunn). Dokázal na kola postavit převrácenou těžkou fůru. V sedmdesátých letech statek prodal a odstěhoval se do osady Jáchymov na Stachách.

Rejštejn, 568 m (Unterreichenstein)
Obec byla založena za vlády Jana Lucemburského společně s Kašperskými Horami jako jejich součást. Název vznikl z výrazu "am reichen Stein", tedy u bohaté skály. První zmínka pochází z roku 1337. Na královské horní město byl povýšen v roce 1584. Městečko žilo z rýžování zlata, na které dodnes zůstala na náměstí památka - hranolový kámen s miskovými prohlubněmi ze středověké úpravny zlaté rudy. Misky v kameni sloužily nejspíše k provádění amalgamace. Po zániku zlatokopectví se začala rozvíjet výroba skla. V roce 1836 byla založena Janem Eisnerem v bývalém mlýně sklárna Klášterský mlýn, která byla v letech 1878-1904 nejvýznamnější sklárnou v Rakousku-Uhersku na barevné sklo. Proslulá byla zejména secesním sklem, které se exportovalo do celého světa. V roce 1851 ji získala Zuzana Loetzová, vdova po slavném skláři Janu Loetzovi. V roce 1900 se sklárna zúčastnila Světové výstavy v Paříži souborem barevného irizovaného skla, se kterým měla velký úspěch. Činnost sklárny skončila v roce 1947. Dosud stojí secesní vila rodiny Maxe Spauna,vnuka Zuzany Loetzové. Vila je dílem významného vídeňského architekta L. Bauera a byla postavena v roce 1903. Za pozornost stojí její dekorace z destiček a puklic z barevného irizovaného skla klášterskomlýnské sklárny. Představuje fontánu s pávy a motýly a navrhl ji A. Teschner.
Nad náměstím stojí kostel sv. Bartoloměje původně postavený v roce 1579 horníky, v roce 1792 přestavěný. Jeho zvon pochází z 14. století. Zařízení kostela je z 18. století, jednomanuálové varhany vyrobil sušický mistr Matěj Josef Wünsch. Kašna byla postavena v roce 1890. Na hřbitově je pohřbena matka Karla Klostermanna a jeho bratr Jakub, který býval v Rejštejně farářem. V roce 1910 bylo v městě napočítáno 110 domů a 918 obyvatel, z nichž se k českému jazyku hlásilo osm.

Rovná, 702 m (Eben)
Obec ležící jihozápadně od Sušice, poprvé zmiňovaná v roce 1379.

Řasnice, 811m (Pumperle, Pumperhäuser)
Osada u Lenory, pojmenovaná patrně podle tamního usedlíka. Založená po roce 1720, poprvé zmiňovaná roku 1790. V roce 1910 měla 24 domů a 142 německých obyvatel.

Řepešín (Repeschin)
Ves asi dva kilometry západně od Záblatí připomínaná v polovině 14. století. V 15. století patřila k hradu Hus, později připadla k panství Vimperk. Na konci 18. století zde stálo 31 usedlostí. Na počátku 20. století zde již bylo 59 domů a 370 obyvatel. Zdejší usedlosti s polovalbovými střechami a bedněním vykazují znaky typické šumavské architektury, již se zde ale objevuje také brána charakteristická pro jihočeské statky (č.p. 3). Památkově chráněná je usedlost č.p. 43. Památná řepešínská lípa má obvod kmenu 820 cm. U vsi jsou patrné stopy po rýžování - sejpová pole.

Řetenice, 875 m
Malá vesnička u Kašperských Hor patřila původně hradu Kašperk, ale císař Rudolf II. ji prodal i s blízkým mlýnem v roce 1594 Kašperským Horám. Osada se v té době jmenovala Jetenice. Dříve se prý jmenovala Jidrec, což vzniklo z "jitrce" (malé pole). Název Řetenice se objevuje prvně až v r. 1848. Na začátku 20. století zde tvořil lidový řezbář - betlémář Alois Matschiner. Ukázky jeho díla jsou k vidění ve sbírkách Muzea Šumavy v Kašperských Horách. Roku 1910 měla ves 24 domů a 169 obyvatel, z nichž šest se hlásilo k češtině.

Solná Lhota, 816m (Salzweg)
Obec u Vimperka, poprvé zmiňována v roce 1359.

Srní, 855 m (Rehberg)
Obec byla založena v roce 1726 jako dřevařská osada. Původně stávala trochu stranou jihozápadním směrem od dnešního centra Srní (Staré Srní). Během 18. století často měnila majitele (baron Schmiedl, hrabě Mannsfeld, sklářský podnikatel Gattermayer, hrabě Filip Kinský, r. 1798 kníže Schwarzenberk). V roce 1789 si osadníci postavili vlastní školu a malý kostelík. Na jeho místě dnes stojí kostel Nejsvětější trojice z roku 1804, který je na návětrné straně krytý šindelem. Nechal jej postavit kníže Josef Schwarzenberk. Je to dosti velká stavba sice bez slohových zvláštností, ale malebná, jejíž věž nesoucí vysokou cibulovitou báň tvoří dominantu obce. Hlavní oltář a část kostelního náčiní sem byla přenesena z františkánského kostela v Pasově.
V obci se zachovalo několik cenných původních stavení - roubené domy s polovalbovou střechou a stěnami, krytými šindelem (č.p. 46, 47, 51 a 71). Dům č. 73 býval horským mlýnem s pilou. Jedním z nejzajímavějších je tzv. Klostermannova chalupa (č.p. 47) z přelomu 18. a 19. století, stojící u cesty k nádrži pod Selským vrchem. Tady Klostermann ale nikdy nežil. Tento dům patřil rodině Pauknerů. Michl Paukner byl potomkem jednoho z devíti sedláků, kteří v roce 1726 založili Srní. Statek byl v držení Pauknerů až do odsunu v roce 1946. Místní hřbitov, na kterém byli pochováni někteří příbuzní Karla Klostermanna z otcovy strany a hrdinové jeho románů, byl v roce 1984 srovnán se zemí a v jeho části bylo postaveno parkoviště pro hotel Srní.
U Srní je Klostermannova vyhlídka do údolí Otavy. Nedaleko Srní na Dolních Hrádcích navštěvoval v domě č.p.65 na Stillseifenském potoce (místu se také říkalo Mlýnské Domky) slavný spisovatel rodinu své sestřenice Cecilie Häuslerové. Häuslerovi měli mlýn, výrobu šindelů, pekařství a malý obchod. Klostermann poslouchal vyprávění pana Häuslera o šumavských událostech. Získával tak inspiraci pro svá díla. Dům č.p. 65 je dodnes zachován a obydlen. Na Dolních Hrádcích se narodil v roce 1814 otec Karla Klostermann Josef.
Ráz šumavské obce výrazně změnila stavba dvou velkých hotelů. V roce 1979 byl dokončen hotel Šumava a v letech 1979-83 byl postaven další velký objekt - hotel Srní - pro Severočeské hnědouhelné doly Most. Je v něm pětadvacetimetrový bazén pro veřejnost.

Stachy, 738 m (Stachau) www.sumavanet.cz/stachy/
Vesnická památková rezervace. Proslavili ji na přelomu 19. a 20. století tzv. Světáci - lidé, kteří každoročně na jaře opouštěli Stachy a vydělávali ve světě jako zedníci nebo velmi žádaní cirkusoví muzikanti. Na zimu se vraceli domů, žili z úspor a přivydělávali si výrobou dřevěných hraček, dřevěného drátu, sirek nebo násad na domácí nářadí (známé byly stachovské dřeváky a šindele). Osudy místních inspirovaly Eduarda Basse k románům Lidé z maringotek a Cirkus Humberto či Karla Klostermanna k dílu Světák z Podlesí. Protože se obyvatelé Stachů museli vydávat za výdělkem do světa, říkalo se o nich, že všichni pohromadě se mohou sejít až o soudném dni. V okolí Stachů se také odehrává Klostermannova povídka Odysea soudního sluhy.
Obec založili skláři na přelomu 15. a 16. století. Stachy byly také jednou ze svobodných králováckých rychet. Dodnes se zachovaly cenné ukázky typické šumavské architektury - u silnice na Vimperk stojí široká stavení z roubených klád s nízkými štíty a šindelovou střechou - č.p. 67, 77, 78 a 218. Starší hřbitovní kostel P. Marie Bolestné pochází z r. 1781. Skrovná barokní stavba s nízkou věží v západním průčelí a zvoničkou na střeše lodi záhy nestačila potřebám obce. V letech 1842-1849 byl proto postaven nový velký kostel Navštívení P. Marie, 50 metrů dlouhý a 16 metrů široký, se štíhlou věží v západním průčelí. Fara s mansardovou střechou pochází z 19. století a renesanční portál sem byl přenesen údajně z Kašperských Hor. Na hřbitově je pohřbena známá šumavská figurka - silák Sepp Rankl. Ze Stach pocházel sklář a muzikant Andreas Hartauer (*1839), autor písně Tam v krásné Šumavě (Tief drin im Böhmerwald). Obec byla i v minulosti převážně česká. V roce 1910 zde žilo 2763 obyvatel, z nichž se 184 hlásilo k němčině. Stálo zde tehdy 254 domů.
Stachy se chlubí jednou kuriozitou - přímo na travnaté ploše náměstí zde rostou hřiby. Poprvé se objevily v roce 1961, kdy se sem při úpravě terénu stavby benzinové stanice přenesla zem i s podhoubím. V roce 1984 se ve Stachách na náměstí urodilo 246 hub. V sezóně je na travnatou plochu vstup zakázán a houby se zde samozřejmě sbírat nesmějí. V roce 2003 otevřeno Muzeum historické hasičské techniky.

Stožec, 780 m (Tusset) www.stozec.cz
První písemné zmínky o obci pocházejí z roku 1769, ale už před tím zde stála dřevařská osada. Ve Stožci fungovala vyhlášená pila, která zpracovávala rezonanční dřevo pro výrobu hudebních nástrojů. Schwarzenberské panství zde založilo pstruží líheň - ta dala jméno dodnes existujícímu hostinci Pstruh. V tomto hostinci se v únoru strhla velká bitva pytláků. Několik desítek bavorských pytláků zaútočilo na Stožec. Jejich protivníci - pracovníci místní lesní správy - se zabarikádovali v hostinci Pstruh. Při obléhání a bitvě o hostinec bylo několik účastníků konfliktu zabito. Při rekonstrukci hostince ve třicátých letech minulého století se v trámech našlo množství kulí. V roce 1910 byla do Stožce přivedena železnice - trať vedla z Černého Kříže na státní hranici do Nového Údolí. Obec tehdy měla 34 domů a 258 obyvatel, z nichž pouze jeden se přihlásil k českému jazyku. Každoročně je zde od roku 1993 pořádáno Šumavské léto s párou - nostalgické jízdy parních vlaků na trase Nové Údolí - Stožec - Černá v Pošumaví.
Nedaleko obce se nachází Stožecká skála, skalnaté místo v jihozápadním svahu hory Stožec (976 m), kde kdysi stával strážní hrad, jehož posádka hlídala jednu z větví Zlaté stezky. Dnes je na skále pětimetrový kovový kříž a místo nabízí nádherný výhled na kotlinu Studené Vltavy a na bavorskou obec Haidmühle.
Stožecká skála a kaple stejného jména jsou hlavní cíle naučné trasy.

Strašín, 650 m (Straschin)
Nejcennější památkou obce nedaleko Kašperských Hor, poprvé zmiňované v roce 1254, je původně románsko-gotický kostel Narození Panny Marie, přestavěný do současné barokní podoby v letech 1736-39. V západním průčelí stojí trojpatrová věž s cibulovitou bání a se zazděnými románskými okny v 2. patře. Chrámová síň je rozdělena čtyřmi pilíři na tři lodě, prostřední je vyšší. Na boční lodě nasedá z každé strany nižší barokní věž s cibulovitou bání. Není jisté, zda trojlodní dispozice vychází z původní podoby kostela. Zcela jistě barokní je naopak obdélný presbytář se zaoblenými nárožími a barokním štítem na východní zdi. Kostel je vybaven barokním zařízením z první poloviny 18. století. Sochy vytvořili zčásti místní řezbáři a řemeslníci. Žulová románská křtitelnice pochází z doby založení kostela. V interiéru bývala pozdně gotická socha Madony darovaná Půtou Švihovským, která byla v roce 1990 ukradena. U hřbitovní zdi stojí šestiboká kaple svaté Barbory.
Strašín byl poutním místem díky legendě o zjevení Panny Marie, která zanechala ve skále za kostelem svoji stopu, ze které prýští voda. Otisk je patrný dodnes. Na strašínské návsi stojí zajímavá kašna z roku 1853 a roubená chalupa č. 29. Strašín byl dějištěm několika Klostermannových děl. Nedaleko od obce je Strašínská jeskyně v bývalém vápencovém lomu. Někdy se jí říká Nezdická a patří k největším v Pošumaví. Je dlouhá 23 m a 12 m široká. Těžily se zde vápencové jíly. Vstup do jeskyně je zakázán. Jižně od vsi na ostrohu nad osadou Lazny příkop a část na sucho kladené zdi připomínají nedostavěný hrad ze 13. století.

Strážný, 834 m (dříve Kunžvart, Kuschwarda)
Obec nedaleko Lenory leží pod stejnojmenným vrchem (1115 m) od roku 1672 . V její blízkosti kdysi vedla Zlatá stezka. K ochraně hraničního území zde byl koncem 13. století postaven hrad, který byl později opuštěn a v roce 1578 vyhořel (viz Kunžvart). Obec byla v roce 1843 povýšena na městys, dostala znak a právo pořádat trhy. Nejvýznamnější památkou je kostel Nejsvětější trojice z roku 1780. Už roku 1786 po zásahu blesku vyhořel, po požáru byl zvětšen. Znovu opraven byl v roce 1929, ale v roce 1965 byl odstřelen. Jednalo se o jednoduchou stavbu s čtyřhraným presbytářem, dvěma symetricky přistavěnými kaplemi a hranolovou věží v západním průčelí.
Severozápadně nad Strážným se tyčí Kamenný vrch (904 m) s kaplí Panny Marie z roku 1834. Podél ulice směrem na Kořenný stálo několik starých dřevěných budov [zbylo z nich něco-]. U Strážného se rozléval rybník Weiher na ploše 150 ha, ale v roce 1581 byl vypuštěn. Na přelomu 19. a 20. století v obci fungovala malá sirkárna.
Během 19. století obec rychle rostla. Zatímco v roce 1790 zde stálo 22 usedlostí, o 50 let později to již bylo 65 domů s 626 obyvateli. V roce 1910 měl Strážný 93 domů a 680 obyvatel, z nichž se dva přihlásili k českému jazyku.

Sušice (Schüttenhofen) www.sumavanet.cz/susice/
Osada se zajímavou historií, památkami a okolím, povýšená na město nejspíše v době panování Přemysla Otakara II. České jméno odkazuje na suché místo, německé v sobě skrývá označení pro dvory na náplavu. Odlehlý zalesněný a bažinatý kraj byl poprvé více osídlen v mladší době železné. Nepotvrzená, leč pravděpodobná domněnka je, že sem tehdy Kelty přivedla možnost rýžovat zlato. Zlato zde zcela určitě rýžovali Slované, kteří se zde objevovali od 6. století. Během dalších staletí byl kraj kolem Sušice už poměrně hustě osídlený. Rýžovnickými osadami byly například Nuželice (dnes sušické předměstí) nebo osada na úpatí Svatoboru. Dalším zdrojem příjmů se stala obchodní cesta do Bavorska, která tudy vedla.
Ve 12. a 13. století patřilo Sušicko dočasně k Bavorsku. Snad bylo věnem dcery Vladislava I., která se roku 1124 provdala za Fridricha II., hraběte z Bogenu. Natrvalo je získal zpět Přemysl Otakar II. a k ochraně tohoto území založil město Sušice. Na příkaz Jana Lucemburského bylo roku 1322 obehnáno hradbami. Z jeho vůle také převzala Sušice úlohu centra kraje od hradu Prácheň u Horažďovic. Město bylo založeno na sušším místě v jinak dost vlhkém terénu na soutoku Otavy s potokem Roušarkou. Zhruba lichoběžníkový půdorys má delší osu ve směru SV-JZ. Tvoří jej prostranné obdélníkové náměstí a osm nepravidelně založených ulic. Do středu náměstí byla později postavena radnice. Děkanský kostel sv. Václava našel své místo v jižním cípu areálu města u samých hradeb (popis viz níže).
Opevnění bylo tvořeno dvěma pásy hradeb, místy využívalo vodních toků a ve zbylé části bylo zesíleno dvěma příkopy. V jižní části, kde byla půda podmáčená, musela být hradba založená na klenutých obloucích ukotvených na pilotech. Na některých místech zesilovaly opevění bašty -, bylo jich však jen několik. Do města vedly tři věžovité brány - Pražská, Říšská a Klášterní. Všechny byly zbořeny během 19. století.
Další výsady získalo město od Karla IV., mj. nesmělo být dáno v zástavu. Ve sporech konce 14. století stálo při králi Václavu IV. a muselo proto čelit obležení od Jindřicha z Rožmberka, tehdy majitele části velhartického panství. V husitských válkách podporovala Sušice od začátku až do bitvy u Lipan husitskou stranu. Sušičtí se účastnili bitev i důležitých sněmů.
V době Jagellonské a později v 16. století význam Sušicka upadal. Drsný kraj neposkytoval možnosti rozvoje šlechtického podnikání, lesní bohatství Šumavy bylo dosud většinou nedostupné, zdroje nerostného bohatství vysychaly. Město však přesto vzkvétalo, navzdory četným požárům i konfiskacím po porážce prvního stavovského povstání v r. 1547 (kdy muselo mj. přijmout úřad královského rychtáře, který pak dohlížel na městskou správu až do r. 1788). Zdrojem příjmů byla obchodní cesta a obchod se solí z Bavorska (konkurovala soli, která do Čech putovala po Zlaté stezce z Pasova). Ze Sušice se zase vyvážel slad a chmel, který se zde pěstoval až do 18. století.
Rozvíjela se i další řemesla, město mělo právo mílové i právo pořádat trhy, a tak se stalo hospodářským centrem kraje. Projevilo se to na četnosti a bohatství přestaveb starších domů (např. Voprchovský dům, dnes sídlo muzea, a sousední Rozacinovský dům). Tato tvář města však byla setřena velkým požárem v r. 1707. Oheň tehdy zničil 128 domů, 10 dvorů a 28 domků na předměstí
Mezitím město hodně utrpělo za třicetileté války. Bylo postiženo rekatolizací, řada měšťanů opustila zemi (jeden z nich - Adam Čech - po sobě zanechal poklad cínových nádob nalezený v domě č.p. 34 na náměstí), v samém závěru války bylo několikrát obsazeno císařskou či švédskou armádou. Postupem času těžba zlata zcela ustala a význam obchodní cesty do Bavorska také poklesl. Síť císařských silnic budovaná v 18. století Sušicko také minula. Stával se z něj jeden z nejzapadlejších koutů Čech. Výjimkou byly sklárny a papírny, které mohly využívat zásob dřeva hlubokých lesů.
Již během 18. století, ale hlavně ve století následujícím, město stíralo svůj středověký ráz. Nová výstavba vymazala stopy požáru, v 19. století až na malé výjimky zmizely hradby, přibývalo obyvatel. Rozvíjel se také kulturní život. Z postav národního obrození jmenujme kněze Josefa Šmidingera, šířícího české knihy (byl předlohou pro postavu pátera Vrby z Jiráskova F. L. Věka), Tylova přítele a vydavatele statkáře Ambrože Gabriela (v roce 1848 byl zvolen do Svatováclavského výboru, účastnil se jedné z deputací k císaři, později se stal purkmistrem Sušice a zemským poslancem).
Ve městě působila řada živností a podniků, většinou však menšího rozsahu. Stále zde hraje roli odlehlost kraje, nevýhodné dopravní podmínky a nedostatek surovin. Od roku 1571 zde pracoval pivovar, zmodernizovaný v r. 1908. Roční výstav činil tehdy 8000 hl. V roce 1949 byl zrušen, jeho odbytiště a budovy převzal pivovar v Protivíně. Rozvíjel se zde také průmysl kožedělný (firma Schwarzkopf) a papírenský (firma PAP založená r. 1933).
Největší proslulost však městu přinesla výroba zápalek. Zahájil ji zde již v roce 1839 malé dílně sušický truhlář Vojtěch Scheinost, od roku 1840 ve spolupráci s obchodníkem Bernardem Fürthem. Byla založena továrna za Dolním předměstím a výroba se dále rozvíjela, až významem přesáhla hranice země. V roce 1903 byla založena rakousko-uherská akciová společnost SOLO se sídlem ve Vídni, po vzniku Československa pak v roce 1921 Spojené československé sirkárny a lučební továrny se sídlem v Praze. Od roku 1935 byla výroba zápalek v ČSR koncentrována do čtyř míst, v Čechách to byla právě Sušice. Závod přečkal všechny zvraty 20. století, stále vyrábí zápalky se značkou SOLO a 85 % své produkce vyváží téměř do celého světa.
Děkanský kostel sv. Václava je původně gotická trojlodní bazilika, po požáru v roce 1707 barokně přestavěná Karlem Zanettim. Původní stavba se dochovala pouze ve zdivu. Založena byla brzy po stavbě opevnění vedle starší kaple z doby před ohrazením města (13. století). Byla pojata do nové stavby jako sakristie. Kvůli stísněnému prostoru má kostel nápadně nepravidelný půdorys s lomenou osou. Při požáru se zřítila věž a část klenby. Zbytek pak musel být snesen a stavba znovu zaklenuta hladkou křížovou klenbou. V letech 1884-1885 vykonal stavitel A. Persein poslední větší úpravy v pseudogotickém stylu (západní průčelí, opěráky). V kostele je několik náhrobníků ze 17.-18. století s českými a latinskými nápisy.
Na podporu protireformace byl v druhé polovině 17. století založen kapucínský klášter a poutní kaple Anděla Strážce.
Muzeum Sušice - sušický cínový poklad, historie regionu, sirkařství, Klostermann, šumavské sklo; květen-říjen: út-so 9:00-12:00, 12:45-17:00, ne 9:00-12:00.

Svatá Kateřina, 633 m (St. Katharina)
Bývalá královácká rychta byla založena na nejnižším místě Královského hvozdu při staré zemské cestě do Německa. Poprvé zmiňována v roce 1575, existovala pravděpodobně už dříve. V obci stával od roku 1604 kostel svaté Kateřiny s věží s cibulovitou bání, zbořený ve druhé polovině padesátých let 20. století (počátkem padesátých let sloužil zařízený kostel současně jako stáj - mezi sochy a obrazy bylo ustájeno třicet krav). V obci bývala škola, založená na začátku 19. století a fara. V roce 1910 zde v žilo 390 lidí (3 Češi) v 69 domech. Po válce bylo německé obyvatelstvo vysídleno a obec zpustla. Fara byla zbořena, kostel rozstříleli vojáci. V roce 1993 zde byl otevřen silniční hraniční přechod. V minulosti patřily ke Svaté Kateřině také samoty Taubenhof, Stiegelhof a Schindelhof.

Svinná Lada, 951 m (Seehaid)
Původně dřevařská osada, založená v 18. století. V roce 1790 patřila k panství Vimperka a sestávala z 6 usedlostí. Popis z roku 1840 se zmiňuje o 8 usedlostech a 91 obyvatelích, ale také o malém jezírku v okolních mokřadech, které dalo osadě německý název. Český překlad vznikl chybným porozuměním a záměnou See- za Säu-. Podle sčítání v roce 1910 byla osada zcela německá a patřilo k ní 24 domů a 164 obyvatel. Informační středisko Národního parku Šumava Svinná Lada stojí v blízkosti Chalupské slati u obce Borová Lada. Nabízí stálou expozici věnovanou hlavním typům rašelinišť a jejich významu v přírodě.

Svojše, 778 m (Zwoischen)
Horská osada, poprvé připomínaná v druhé polovině 16. století se zachovanými zbytky lidové šumavské architektury. Na severovýchodním okraji vsi stojí památkově chráněný dům č.p. 34 se zachovanou kovárnou. Už v roce 1565 zde prameny zmiňují dvě sklárny, které pravděpodobně vyráběly pateříky. Na konci 18. století čítala obec jen 13 čísel. V roce 1910 v ní stálo 42 domů, žilo 317 lidí a byla zcela německá. V obci je obnovená kaple sv. Martina. Kilometr severozápadně jsou Dračí skály - rulový skalní výchoz v hlubokém údolí horní Otavy s nádhernou scenérií.

Svojšice, 587 m (Swojschitz)
očátky osady Svojšice, ležící pět kilometrů západně od Sušice, mohou spadat do začátku 12. století. Nejstarším známým držitelem osady byl v roce 1366 Ondřej ze Svojšic. Dominantou Svojšic je místní tvrz, postavená jako součást velkého statku nedaleko kostelíka. Věž tvrze stojí na břehu rybníka, který ji kdysi obklopoval jako vodní příkop. Má základnu 9,5 x 15,5 metru a je přístupná od západu sedlovým portálem. Věž pochází pravděpodobně z počátku 14. století. V 17. století byla přeměněna na sýpku. Nedaleko tvrze bylo v roce 1866 nalezeno pohanské pohřebiště.
Zdejší kostelík svatého Jana Křtitele patří k velmi cenným památkám středověké architektury. Nejstarší zpráva o něm je z roku 1366, ale jednolodní stavba se čtvercovým presbytářem pochází pravděpodobně už ze třetí čtvrtiny 13. století. Architektonicky cenné je kruhové okénko s čtyřlistou kamennou kružbou ve východní stěně kněžiště. V roce 1706 byla k jižní stěně lodi z vnějšku přistavěna kaple svaté Barbory s barokním akantovým oltářem. Kostel byl původně zasvěcen svatému Martinu z Toursu, jak dosvědčuje starý oltářní obraz světce z 18. století s jeho atributem - martinskou husou. Do stěn kostelíka jsou zasazené značně sešlapané kamenné náhrobníky s vyobrazením erbu připomínající místní šlechtickou rodinu Cílů ze Svojšic.
V kostelíku je zvon mistra zvonaře Jana Konváře, starý více než 500 let. Na hřbitově u kostelíka byl pochován český obrozenecký herec Jan Kaška (1810-1869). Po letech nechali jeho příbuzní ostatky přenést do Prahy. Proti kostelíku stojí Kocíkův statek s roubeným a částečně prkny obitým obytným stavením, stodolou, chlévy, zaklenutou bránou a kamenným špejcharem. Podle sčítání z roku byla obec zcela česká a tvořilo ji 44 domů s 279 obyvateli.
V okolí se až do období třicetileté války dolovalo stříbro.

Šumavské Hoštice, 763 m (Huschtitz)
Obec asi pět kilometrů západně od Vimperka, připomínaná v polovině 14. století. Původně gotický kostel sv. Filipa a Jakuba byl roku 1748 přestavěn F. Fortinem. Obdélná loď s odsazeným presbytářem v ose přistavenou sakristií. Průčelí členěno hranolovou věží s cibulovou bání. Věž je mírně předsazená a tvoří tak jakýsi rizalit. Fasáda členěna výraznými lizénovými rámy. Dům č.p. 25 z r. 1845 je dílem jihočeského lidového stavitele Jakuba Bursy (1813-1884), který postavil v jižních Čechách řadu selských usedlostí s výrazně členěnými honosnými štíty. V roce 1910 čítala 54 domů a 413 obyvatel, z nichž se jen 8 hlásilo k německému jazyku.

Tuškov, 640 m (Duschowitz)
Ves nedaleko Kašperských Hor, která v 15. století patřila Sušici, později se stala majetkem hradu Kašperk. Osadou prochází stará silnice, spojující Kašperské Hory se Sušicí. Poprvé zmiňována v roce 1584.V roce 1910 byla obec zcela německá. Zdejších 19 usedlostí poskytovalo přístřeší 126 obyvatelům. V obci a okolí se dochovalo 6 objektů lehkého opevnění, tzv. řopíků, které byly postaveny v roce 1937.

Vacov, 732 m (Waczow)
První zmínky o městečku, známém výrobou dřevěného zboží, na úpatí Javorníku pocházejí z roku 1352. Nejvýznamnější památkou je pseudogotický kostel sv. Mikuláše, postavený v letech 1889-90. K vidění několik špýcharových šumavských domů.

Vatětice (Watetitz)
Víska připomínaná poprvé roku 1542. V roce 1790 čítala jen šest čísel, ale stál tu zámeček. Byla převážně německá, roku 1910 se ze zdejších 97 obyvatel hlásilo 90 k němčině. Bývala zde sklárna, která zřejmě ještě v polovině 18. století zvládala výrobu zlatého rubínového skla, tehdy řídkou a pozapomenutou. Na zámečku provozoval V. Müller pivovar s ročním výstavem 300 hl (zanikl 1905). 3. dubna 1883 se zde narodil historik, archeolog a pedagog Emanuel Šimek. V obci stojí památná lípa (obvod kmene 740 cm dle měření z r. 1998).

Velhartice, 622 m (Welhartitz) www.velhartice.cz
Hrad na skalnatém ostrohu založen počátkem 14. století pány z Velhartic a nedaleké městečko. Jádrem hradu je věžovitý palác Rajský dům z počátku 14. století, spojený ve třicátých a čtyřicátých letech 15. století čtyřobloukovým mostem s novou západní věží Putnou. Na druhé straně přiléhá k Rajskému domu raně barokní křídlo s přízemními arkádami, ukončené štíhlou válcovou věží. Částečně se dochovaly hradby s branou a zřícenina renesančního pivovaru. Pod severními hradbami malý skanzen pošumavské lidové architektury chalupy č. 60 a 21 z Běšin a roubený špýchar z Petrovic.
Městečko v podhradí, vystavěné na svahu horského hřbetu, zvaného "V plasích", je od roku 1992 chráněná městská památková zóna. Mezi významné památky patří kostel Nanebevzetí (Narození) Panny Marie (původně románská stavba vznikla kolem roku 1240, v 15. a 16. století goticky přestavěná), barokní fara, empirová kašna z roku 1857, městské domy z 18. a 19. století (č.p. 10, 11, 101, 102, 117) a roubené chalupy (č.p. 52 a 82). V městečku je také židovský hřbitov z 18. století. Bývalá synagoga byla přestavěna na požární zbrojnici.
Kilometr jihozápadně od náměstí stojí kostel sv. Maří Magdaleny, založený v roce 1373, na počátku 16. století přestavěn. Jeho dřívější oltář z doby přestavby (Velhartická archa), který je dnes součástí sbírek pražské Národní galerie, byl do hřbitovního kostela přenesen z hlavního velhartického kostela Narození Panny Marie v roce 1772. V roce 1910 měly Velhartice 147 domů, 946 obyvatel a byly zcela české.
Od roku 1938 do Velhartic jezdil na svůj víkendový domek na levém břehu říčky Ostružné pod hradem Jan Werich. Pozemek koupil slavný herec od mlynáře Františka Hanzíka. Přízemní domek ve stylu staroanglických venkovních stavení navrhl Jiří Trnka.

Velký Bor, 873 m (Grosshaid)
Kdysi osada na důležité silnic Srní - Prášily a Velký Bor - Stodůlky. V roce 1910 zde stálo 69 domů a žilo 509 německojazyčných obyvatel. Do roku 1938 počet domů stoupl na 75, ale počet obyvatel se snížil. Býval zde mlýn i vlastní jednotřídní škola. Dnes zbyl jen zbytek kamenného pomníku, věnovaný obětem první světové války.

Vilémov, 1060 m (Wilhelmswald)
Část obce Kvilda. Zachované základy zámečku z 19. století a soubor dřevených domků dřevařů z 19. století.

Vimperk, 694 m (Winterberg)
Horské městečko na březích Volyňky. V historických pramenech je poprvé zmiňovaný vimperský hrad v roce 1263. V roce 1423 Vimperk vypálili husité a v roce 1479 jej král Vladislav Jagellonský povýšil na město. V té době dostalo město právo opevnění. Do 20. století se z něj zachovalo pět kulatých bašt a čtyřhranná věž. Hrabě Mansfeld v roce 1619 město ušetřil, z velké části však bylo zničeno požárem v r. 1685. Další velké požáry poznamenaly Vimperk v letech 1861 a 1904, kdy shořelo téměř celé náměstí.
U východní strany náměstí stojí gotický kostel Navštívení P. Marie. Vznikl snad v druhé polovině 14. století, i když některé stavební prvky naznačují větší stáří. Asymetrické dvojlodí bylo sklenuto v roce 1500 pozdně gotickou klenbou. Ve stejné době byla na severní straně větší lodi připojena kaple sv. Anny. Nedaleko od štíhlé kostelní věže, která stojí v jihozápadního nároží stavby, byla kolem roku 1500 postavena jako samostatná robustnější věž městské zvonice. Roku 1866 musela být po požáru opravena. Znovu obnovena byla roku 1909, kdy však zanikly některé její starší prvky. Na náměstí jsou dvě kašny z 18. století, gotická Černá věž a pozdně gotická zbrojnice.
Další z vimperských svatyní, hřbitovní kostel sv. Bartoloměje, je starší. Založen byl již ve 13. století v přechodném románsko-gotickém stylu. Svědčí o tom zejména některé stavební prvky presbytáře - dosud těžká křížová klenba presbytáře, silný vítězný oblouk s románskými patkami a úzká okna. Loď byla v 17. století zvýšena a plochý dřevěný strop nahrazen klenbou.
Na východ odtud stojí nevelká kaple Čtrnácti pomocníků. Založena byla roku 1708 huťmistrem Michalem Müllerem. Naproti starému hřbitovu stojí kamenný sloup sv. Anny Samotřetí z 2. pol. 16. století.
Ve městě byla v letech 1484-1487 založena Janem Alakravem jedna z prvních tiskáren v Čechách. Z ní patrně procházejí dřevěné litery nalezené na přelomu 19. a 20. století při stavbě domu č. 103. Ve 14. století byly ve Vimperku založeny první sklárny. Před rokem 1552 jich pracovalo ve Vimperku nejméně šest, neboť v tomto roce jsou tři uváděny jako pusté a tři v provozu. Zajímavostí je, že v roce 1554 zakázal majitel panství Vilém z Rožmberka vyrábět pateříky a poručil výrobu okenního skla, aby povznesl sklářskou výrobu. Nejdéle se na trhu udržela vimperská sklárna Adolf, spravovaná rodem Kraliků. Po první světové válce se majitelem stala karlovarská firma Ludwig Moser a synové, která ji provozovala do třicátých let minulého století. Po druhé světové válce sloužila bývalá sklárna jako brusírna výrobků z olovnatého křišťálu. V roce 1879 zde na místě bývalého mlýna postavili společníci František Mayer a Florián Fürst sirkárnu. Na konci 19. století měla sirkárna kolem stovky zaměstnanců. Po smrti podnikatele Fürsta v roce 1903 sirkárna rychle zanikla a v jejím komplex převzal v padesátých letech minulého století národní podnik Jitona, který zavedl výrobu nábytku.
Hlavní městskou dominantu tvoří renesanční zámek, později barokně upravený, ve kterém je dnes městské muzeum. Původní zámek byl zničen za stavovského povstání Mansfeldem. Znovu jej nechal vystavět Jáchym Novohradský z Kolovrat a dalších větších změn doznal v letech 1728-1734 za Adama Františka ze Schwarzenberka. Roku 1857 zámek částečně vyhořel po úderu blesku a musel být znovu upraven. Ve Vimperku sídlí Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava.
Na vimperském náměstí Svobody začínají dva okruhy (4 a 6 km), které seznámí turisty s památkami města a jeho okolí. K vidění jsou zbytky městských hradeb, roubené domy z 18. století a zámek s muzeem.
V místech Dolní brány začíná Vimperská větev Zlaté stezky. Vede přes Korkusovu Huť a Kubovu Huť na Strážný a pokračuje do bavorského Phillipsreuthu, kde navazuje německá naučná stezka.

Vlastějov, 682 m (Swalben)
Obec jihozápadně od Sušice, poprvé zmiňovaná v roce 1465.

Vojetice (Wojtitz)
Osada u obce Petrovice, připomínaná k roku 1290. V roce 1910 měla 19 domů a 132 obyvatel, z nichž 122 mluvilo česky. V lese se dochovaly vlčí jámy, pasti na vlky. Jsou to válcovité jámy hluboké asi 4 m s průměrem kolem 1,5 m se zděnými stěnami. Otvor býval zakryt chvojím a nad něj se pověsila návnada. Dvě poměrně zachovalé najdeme u "farmářské stezky" asi jeden kilometr od Vojetic. Na říčce u Vojetic byla roku 1906 zřízena majitelem statku Kněžice malá vodní elektrárna. Její stejnosměrný proud dostačoval pouze ke svícení.

Volary (Wallern)
Město, kdysi okresní, připomínané prvně k roku 1373. Německé jméno se objevuje ve 14. století, české v 15., jeho původ však není zcela jasný. Mohlo by být odvozeno od slova volař, tj. ten, kdo voly chová nebo prodává, případně snad ze starého německého slova pro potulného zpěváka či cestujícího nebo z německého označení pro obyvatele lesa.
Roku 1437 se stal zástavním majitelem města husitský hejtman Diviš Bořek z Miletínka, známý z bitvy u Lipan. V 16. století patřilo město Rožmberkům, kteří je zastavili roku 1541 Prachaticím. V 16. století přibyli noví osadníci ze Štýrska a Tyrol, kteří s sebou přinesli své zvyky a stavební styl, kterými se dlouho odlišovali od okolí. Volary tak daly jméno rázovitému typu venkovského domu. Zpráva z roku 1840 praví, že "ve stavbě dřevěných domů s plochými střechami, jež jsou pokryty velkými kameny jako v Alpách, také ve mravech a obyčejích se liší město od okolí". Rázovitý byl i zdejší jazyk, o němž Karel Čapek napsal, že se někdy podobá němčině. V roce 1910 měly Volary 402 domů a žilo 3573 obyvatel, z nichž se jen devět přihlásilo k českému jazyku.
Dominantou města je kostel sv. Kateřiny. Původní stavba byla v roce 1688 zbořena a brzy nahrazena novou, později po požárech v letech 1754 a 1863 obnovenou a rozšířenou. Půdorys kostela se blíží kříži, na čemž má zásluhu Tusetská kaple přistavěná z jižní strany a věž na severu. Přízemí věže je jediným zbytkem původního kostela, patrně pozdně gotického.
Severovýchodně od města stojí hřbitovní kaple sv. Floriána. V lodi na zemi je žulová náhrobní deska z počátku 18. století, v presbytáři žulový pamětní kámen s pamětní deskou ze solnhofenského vápence a s reliéfem Stegbauerovy huti ležící původně západně od Volar. Na hřbitově byl vybudován památník obětem pochodu smrti, 96 vězeňkyň z koncentračního tábora Ravensbrück.
Část města byla prohlášena památkovou zónou. Dochovala se zde řada typických roubených domů V jednom z nich je možné navštívit místní muzeum se stálými i příležtostnými výstavami (Česká 71, otevřeno mimo pondělky 1. 5. - 30. 9. od 10 do 17 hodin). Od roku 1993 se ve městě každoročně konají dvoudenní Volarské slavnosti dřeva. Severně od města stával Achazův mlýn přestavěný v roce 1733, pracoval však již v druhé polovině 17. století.
Přes Volary vede naučná trasa Zlatá solná stezka, která začíná ve Štěpánčině parku v Prachaticích a končí na mostě přes hraniční Mechový potok.

Volšovy, 498m (Wolschow)
Obec leží nedaleko Sušice, v místech ústí říčky Volšovky do Otavy, kde se v minulosti rýžovalo zlato. První zmínky pocházejí z roku 1045, kdy kníže Břetislav ves daroval břevnovskému klášteru. Ze 17. století se dochovaly zprávy o tvrzi ve Volšovech, která byla v poslední třetině 18. století přestavěna na zámek. V jeho areálu stojí bývalý pivovar (zrušen kolem 1890, roční výstav 1000 hl), mlýn a park. Na zámku dnes působí Oblastní charita Sušice a koná se zde celá řada kulturních akcí. V roce 1840 zde v 23 domech žilo 182 obyvatel, do roku 1910 obec vzrostla na 42 stavení a 324 obyvatel, až na dva českého jazyka.

Všeruby, 508 m
Obec ležící nedaleko Všerubského průsmyku - frekventovaného místa na česko-německých hranicích. První zmínka o Všerubech je datovaná roku 1570. Jedním z majitelů byl Volf Maxmilián Laminger - známý Lomikar. V letech 1628-40 byl stavěn kostel Archanděla Michaela, který byl značně poškozen požárem v roce 1852, po kterém byl přestavěn. Při stavbě schodiště na věž byla použita umrlčí prkna z rozcestí a od kapliček. V letech 1847-48 ve Všerubech sloužil jako respicient celní stráže Josef Němec, manžel spisovatelky Boženy Němcové, která v této krajině čerpala inspiraci k některým dílům.

Záblatí (Sablat)
Městys připomínaný prvně roku 1359. Roku 1400 Václav IV. svolil, aby Zikmund Huller, k jehož tvrzi Husi tehdy městys patřil, Záblatí opevnil. Městečko zároveň získalo městská práva podle vzoru Písku a také právo zřídit silnici do Pasova. Z tehdejších hradeb se však nezachovalo nic. Hlavní dominantou tak zůstává kostel sv. Jana Křtitele. Z původní gotické stavby se zachoval presbytář, sakristie a zdivo lodi. Ta byla později zaklenuta pozdněgotickou síťovou klenbou. V letech 1729-1733 byla k jižní stěně kostela přistavěna barokní kaple sv. Jana Nepomuckého. V kostele je možné spatřit řadu gotických stavebních prvků - kružby oken, ostění dveří, křtitelnici. V roce 1874 fara i kostel vyhořely, v následujícím roce byly obnoveny jejich krovy. V kostele se dochovaly pozdně gotické malby a oltář ze 17. století K dalším památkám patří pozdně gotická boží muka (u č.p. 89) a sejpy po rýžování na Zlatém potoce. V roce 1910 zde stálo 91 domů a žilo 492 obyvatel (k češtině se tehdy hlásili tři).
Asi 500 m za vsí směrem na Křišťanovice odbočuje ze silnice kapličková křížová cesta.

Zadní Zvonková, 824 m (Hinter Glöckelberg)
Kdysi velká obec nedaleko Horní Plané založená v 2. polovině 17. století dřevorubci a uhlíři. Její dominantou je kostel svatého Jana Nepomuckého, který byl v roce 1880 novogoticky přestavěn z původní stavby z konce 18. století. V devadesátých letech minulého století byl kostel za významné pomoci rodáků z Německa opraven a znovu vysvěcen. Ve vsi se narodil v roce 1861 vlastivědný spisovatel J. Micko. Odehrávají se zde povídky pražského německého spisovatele Johanna Urzidila, který zde v letech 1933-1938 také pobýval. Dva kilometry od Zadní Zvonkové leží obec Přední Zvonková.

Zátoň, 815m (Schattawa, Šatava, Žatuňka)
První zmínka o obci u Lenory z roku 1359, majetkem pánů z Husi, roku 1404 postavil Zikmund Huller kostelík P. Marie s poustevnou. Byly s ním ztotožňovány základy budovy, které byly objeveny v roce 1858 nad pilou pod Kapellenhäuser. Od roku zde byl 1581 poplužní dvorec, v roce 1750 lovecký zámeček. Za zátoňským dvorem našli roku 1726 dělníci při zpracovávání polomu několik mincí z doby třicetileté války. Typická šumavská stavení. Zdejší myslivna hostívala při podzimních honech knížepána. Malíř Alfréd Kubin zde vytvořil cyklus grafik, východisko na Boubín.
Mezi Zátoní a Pravětínem vede 13 kilometrů dlouhá naučná stezka, zaměřená na šetrné hospodaření v lesích. Třicet tabulí podává informace o přirozené obnově lesa, prořezávkách, lesních škůdcích i ochraně proti nim. Stezka končí dva kilometry od železniční zastávky Zátoň.

Zbytiny (Ober-Haid) www.zbytiny.cz
Obec je pod českým jménem připomínána k roku 1388. Ve 14. století také vznikl zdejší kostel zasvěcený původně sv. Kateřině, nyní sv. Vítu. Po roce 1620 zpustl a v dalších letech spadal pod volarskou faru. V roce 1734 byl poněkud opraven, ale o čtyři roky později vyhořel (spolu s dalšími 46 domy). Byl znovu zřízen, farnost byla ale obnovena až koncem 19. století. Stavba kostela je v jádru gotická, později byla upravena (okna, strop v lodi apod.). Části původních kamenických prvků se dostaly do muzea v Prachaticích a v Českých Budějovicích. V kostele zůstala zachována pozdně gotická kamenná křtitelnice. Na hřbitově se zachovaly zajímavé litinové kříže. Pozoruhodná je také stavba fary. V roce 1910 obec tvořilo 94 domů a 630 obyvatel, z toho jen 2 Češi.

Zdíkov, 732 m (Gross Zdikau)
Obec nedaleko Vimperka, poprvé zmiňována v roce 1318. Vilém Bavor ze Strakonic tehdy daroval strakonickému konventu maltézských rytířů Velký a Malý Zvíkov (dnes Zdíkovec). Od 14. století patřila k hradu Vimperk, od konce 16. století byla samostatným statkem. Právě purkrabí na Vimperku Zdík z Janovic dal obci jméno.
První písemná zpráva pochází z roku 1318 - dokládá, že Vilém Bavor ze Strakonic daroval strakonickému konventu maltézských rytířů - johanitů Velký Zdíkov a další obce. V období panování rodu Malovců byla ve Zdíkově postavena na místě dnešního zámku tvrz, která je poprvé zmiňována v roce 1666. Obyvatelké Zdíkova se zabývali hlavně zemědělstvím, chovem dobytka a prací v lese. Komise, vypravená v roce 1771, zjistila podle díla F. Mandáka Čtení o Zdíkově, že: "Obecný lid je nečistý, nedbalý, o jeho zdraví a ušlechtění nikdo nepečuje. Četné nemoci připisují se obecné nouzi a nedostatku obživy, ale neškodilo by přidržeti sedláka policejním nařízením k větší čistotě těla a obydlí...Lidé se moc nesvlékají a oděv suší na těle..."
Panství často střídalo majitele a zajímavostí je, že v roce 1837 ho zakoupil hrabě Ferdinand Palffy. Chtěl rychle zbohatnout, a tak uspořádal velkou loterii, v níž bylo hlavní cenou právě panství. Neprodalo se jen pár losů a jeden z těch, o které nebyl zájem, nakonec vyhrál první cenu. Podnikavému hraběti tak zbyl výtěžek z loterie i celé panství. V roce 1846 se majiteli stali Thun-Hohensteinové, kteří se s vervou pustili do zvelebování majetku. V roce 1865 začali se stavbou zámku, o tři roky později byla dvoupatrová stavba hotova. V majetku rodu Thunů byl Zdíkov až do roku 1918. Po roce 1919 zpustl dříve udržovaný zámecký park. Zámek byl využíván jako místní měšťanská škola a později jako zázemí pro školní výlety. Dnes slouží jako hotel. Kostel svaté Ludmily s polygonální průčelní věží a velkou bání byl dokončen v roce 1922.
V lese za Zdíkovem stojí novorománská kaple U Lizu (německý název Brünndl, Studánka) z roku 1852, zasvěcena svátku narození Panny Marie, ke které se dříve konaly poutě. Proti kapli stojí velký kamenný kříž (1891). V roce 1910 k obci patřilo 166 domů a byla převážně česká, z 1697 obyvatel se pouze 31 přihlásilo k němčině. Narodil se zde Jan Nepomuk Woldřich (1834-1906), významný český archeolog, geolog a paleontolog, profesor Univezity Karlovy v letech 1899-1905.
Dodnes se dají najít stopy staré středověké cesty, která dříve spojovala Zvíkov s Vimperkem. Říkalo se jí Stará silnice a vede od Zdíkova po červené turistické stezce na Křesanov.

Zdíkovec, 725 m (Klein Zdikau)
Obec nedaleko Stach, poprvé zmiňována v roce 1318. Významnou památkou je raně gotický kostel sv. Petra a Pavla, obehnaný kamennou zdí. Poprvé je sice zmiňován až ve 14. století, původní stavba však byla raně gotická ze 13. století. Roku 1899 prošel přestavbou, při níž byl zbourán původní presbytář a přistavěna nová příčná loď a nové kněžiště. Původní loď s věží zůstaly zachovány, byly však upraveny v pseudogotickém stylu. Zachovala se gotická klenba v podvěží a portál, v lodi křtitelnice z doby původní stavby kostela. V obci stojí několik typických šumavských staveb, například č. 4 s polovalbovou střechou a půlkruhovou branou. Školu nechal postavit vídeňský architekt František Šustr, který si zde také nechal zřídit hrobku. V roce 1910 žilo ve zdejších 30 domech 314 českojazyčných obyvatel.

Železná Ruda, 754 m
Založena v první polovině 16. století při zemské stezce mezi Prahou a Řeznem (Regensburgem) u bohatých ložisek železné rudy (hnědelu). Pasovští kupci Konrád Geisler a Melchior z Pasova zde provozovali od roku 1569 první tavírnu rudy, která dala obci název. Huť fungovala do 18. století. Ve druhé polovině 17. století patřila obec Jindřichu Nothaftu, který na úpatí Pancíře založil první sklářskou huť, kolem které postupně přibyly další hospodářské budovy, kovárna, hostinec, mlýn, pivovar. Sklářské hutě se staly základem prosperity této oblasti, těžba železné rudy postupně zanikala. Během válek o španělské dědictví zabralo městečko rakouské vojsko. Následné územní spory vedly k sepsání rakousko-bavorské smlouvy a vytyčení hranice mezi Čechy a Bavorskem v roce 1764. Hranice rozdělila Železnou Rudu na českou a bavorskou část (dnes Bayerische Eisenstein). V roce 1772 získal panství Jan Jiří Hafenbrädl, člen významné sklářské rodiny. V roce 1852 koupili panství za 250 000 zlatých knížata Hohenzollern-Sigmaringen a podstatně jej rozšířila - přibyl Debrník, Hůrky, Bavorský Eisenstein a les pod Ostrým.
Železná Ruda se dříve dělila na městys (Eisenstein Markt) a ves (Eisenstein Dorf), což dnes Špičák. Městys měl v roce 1790 106 domů, Ves 57; v roce 1910 Městys celkem - 221domů. 2594 lidí, 21 se hlásilo k českému jazyku, Ves - 80 domů, 668 lidí, z toho 16 českého jazyka.
V druhé polovině 19. století začal sklářský průmysl upadat. Dokončení železniční tratě z Plzně (1877) přineslo obci nový zdroj příjmů, který zůstal dodnes - turisty. Ne vždy a všude byli turisti z českého vnitrozemí vítáni. Zajímavé je doporučení z Kubištova turistického průvodce vydaného v roce 1921: "Střediskem českých turistů v horském tomto zákoutí jest teď hotel Kroupa v Českém Eisenštejně. Z ostatních místních hotelů jedině Seidlův hotel "Zum Osser" chová se k české národnosti šetrně. Studentská noclehárna česká nalézá se v hotelu Belvedere na Hüttenbergu."
Železnice samozřejmě nebyla stavěna kvůli turistům. Jejím hlavním účelem bylo propojit Čechy s Bavorskem a usnadnit dopravu zboží, zejména severočeského uhlí. Ve zdejším náročném terénu se musela vypořádat s velkým stoupáním, poprvé v Rakousku-Uhersku zde též byly raženy železniční tunely. Ten na Špičáku je s délkou 1747 m dodnes nejdelším železničním tunelem v České republice. Na stavbě pracovali dělníci z celého mocnářství, z nichž řada zde nechala svůj život. Společná nádražní budova v Bavorské Rudě byla otevřena v roce 1877 za účasti císaře Františka Josefa I. a bavorského krále.
Nejznámější památkou je barokní kostel Panny Marie Pomocné, postavený v letech 1727-1732 hrabětem Jindřichem Nothaftem z Wernbergu na místě starší kaple z konce 17. století. Původně patřil do duchovní správy cisterciáckého kláštera v bavorském Gotteszellu. V roce 1776 zde byla za přispění Jana Jiřího Hafenbrädla zřízena fara, která pak ještě více jak 30 let patřila do řezenské diecéze. Kostel má charakteristický tvar i půdorys a stal se tak symbolem města. Centrální dispozice stavby vychází z dvanáctiúhleníka, z jehož šesti delších stran vycházejí trojúhelníkové kaple, které tak tvoří půdorys šesticípé hvězdy. Východní kaple slouží jako kněžiště, nad západní je vstup a kruchta. Loď i věž u západního cípu nesou cibulovitou báň, která dodává kostelu východní ráz. Po zrušení hřbitova byly mramorové náhrobní desky, připomínající zdejší sklářské rody, osazeny na stěny kostela. K nejvýznamnějším patří náhrobní deska sklářského mistra Jana Jiřího Hafenbrädla z konce 18. století. Na hlavním oltáři je obraz Panny Marie Pomocné - kopie obrazu L. Cranacha.
Křížová cesta vedoucí ke kapli svaté Anny byla vysvěcena v roce 1815. V druhé polovině 20. století zanikla cesta i kaple, v 90. letech však byly ze soukromé iniciativy paní Mileny Vobrové ze Železné Rudy a Helgy Huttner-Hasenkopf z Zwieslu obnoveny podle dobových fotografií. První zastavení je nedaleko hotelu Strnadova bouda.
V severní části náměstí stojí pozdně barokní přízemní panský dům (zámeček) s portálem. Je to nejstarší zachovaná stavba Železné Rudy. Nechal jej postavit v roce 1706 hrabě Nothaft. později zde sídlila správa lesů. Ve vile železnorudského skláře Kryštofa Abeleho (Javorská 154), postavené v roce 1877, je dnes sklářské muzeum, jako součást komplexu Muzea Šumavy. Základem jeho fondu se stala sbírka sklářského rodu Abele a obrazy Ernestiny Jelínkové, narozené v roce 1884. Část expozice je věnována také šumavskému hamernictví. V tomto domě prý napsal Karel Klostermann román Skláři. Otevřeno celoročně, út-so v 9:00-12:00 a 12:45-17:00, v neděli v 9:00-12:00.
Jednou z nejstarších budov v obci byl hamr z druhé poloviny 16. století, poháněný vodou z Řezného potoka, ve kterém se vyrábělo hlavně pracovní nářadí. Byl v provozu do roku 1947. V roce 1964 byl vyhlášen chráněnou technickou památkou, ale přesto objekt velmi chátral. Zbytky výrobního zařízení převzalo Národní technické muzeum a na původních základech byl postaven v osmdesátých letech obytný dům, který svojí dispozicí původní hamr připomíná (dnes č.p. XX). Jeho model je vystaven v železnorudském muzeu.
Kolem roku 1680 zde hrabě Jindřich Nothaft založil pivovar. Podnik několikrát v historii změnil majitele, ale stále fungoval a patřil ke středně velkým českým pivovarům. V roce 1958 přešel pod správu n.p. Plzeňské pivovary. Jeho zařízení ale bylo velmi zastaralé a v roce 1962 byla výroba piva v Železné Rudě ukončena. Část pivovaru byla přestavěna na rekreační středisko Plzeňských pivovarů.
Na cestě k Debrníku nedaleko železničního přejezdu stojí barokní plastika sv. Jana, která původně stávala na kamenném mostě přes Řeznou pod kostelem. Po přestavbě mostu v 80. letech minulého století byla přenesena na současné místo.
Nedaleko nádraží Železná Ruda-město u silnice na Špičák stojí kaple svaté Barbory - kaple barabů (italských a jihoslovanských stavebních dělníků) - památka na stavbu železnice a špičáckého tunelu. U kaple jsou kopie umrlčích prken.
U silnice směrem na Špičák (odbočka vlevo po zelené turistické značce) pod železniční tratí je hřbitov barabů, kteří zahynuli při stavbě tunelu.
Obec je také významným sportovním střediskem. Na svahu pod rekreačním střediskem Belveder byl v roce 1961 postaven první vlek pro lyžaře.

Želnava, 775m (Salnau)
Obec leží na hlavním silničním tahu z Volar na Lipno. Před rokem 1360 ji založil klášter Zlatá koruna. Dominantou obce je kostel sv. Jakuba, který je připomínán již v roce 1395. V roce 1702 byl barokně upraven. Na návsi stojí chráněný vodojem z počátku 19. století. Na hřbitově je expozice litinových křížů. V roce 1910 byla tato obec zcela německá, zdejších 387 obyvatel žilo v 37 domech. Západně odtud při Vltavě leží želnavské rašeliniště. U silnice ze Želnavy do Horní Plané se zvedá vrch Hausberg (939 m), kde údajně stával hrad Walterhausen, založený králem Václavem IV.


Odkazy
Kontakt
Ministerstvo pro místní rozvoj ČR
Staroměstské náměstí 6
110 15 Praha 1
tel: +420 234 15 4065
e-mail: risy@mmr.cz